Zatmění

Hluboko z noci,
hluboko ve tvém srdci...
jdeš s hlavou skloněnou k zemi,
a nahoře na nebi,
z tvého žalu slzí hvězdy.

Cesta ztracená je před tebou,
Bosá, jdeš trávou chladivou.

Vidíš široká údolí v dáli,
jdeš po kamenné pěšině, kolem hluboké lesy,
ptáci ztichli,
jen šumí tu stromy...

Příroda voní...asi bude pršet.
A tebe to bolí, to, co si musela snášet,

Lidské zlo bývá silnější, než katastrofy světa,
Stačí slovo, jediná věta,
Co dokáže do tvého srdce obrovskou díru vykopat,
jdeš dál, tvá tma začne se prohlubovat.

Oslepuje tě bílá zář na konci cest,
jako poslední naděje, to jediné nutí tě jít vpřed...

S přírodou nesplynout,
nelehnout si do trávy a navždy neusnout...

Světlušky kolem tvé hlavy poletují,
Ta světélka tě upadnout nenechají,
Blíž a blíž ke světlu tě navádějí.

Ale tvá tma černá víc a víc,
možná už nezbylo nic...
ve tvé duši,
jako by andělé byli hluší...

Je ti smutno a tma těžkne,
tvou bolest cítí i nebe,
pláče s tvými slzami
co stékají ti po tváři.

Jdeš dál a dál,
možná tvé srdce plné zrad,
hledá úlevu...zapomnění... hledá uzdravení,
na tohle srdce zatmění.........

Možná jsi pozdě přišla na to,
že nikdy nesmíš vzdát to...