bezejmenná...

noc se snášela
jako tiché požehnání
je v ní cítit sníh
její mrazivá příchuť se rozpouští na jazyku
pálí v plicích jako ledový oheň
co pohlcuje světlo
a já byl v té tmě s něčím
co jsem nemohl vidět

ležel jsem na nepoddajné zemi
v kontaktu s jejím tělem
ponořil se do ní
do trávy pod příkrovem
pak do další vrstvy
drobných ostrých předmětů
a ještě hlouběji

pak se o mě otřel vítr
a přivedl zpět
šeptal i mlčel zároveň
stejně jako stromy
co tahají za své kořeny
jako připoutaní draci
co touží po temnotě i svitu
o dávných tajemstvích
ukrytých hluboko pod ní
i nad ním

pomalu jsem zvedl ruku
ale ničeho se nedotýkal
a přesto cítil její auru jako teplý dech
pohrávala si s chvějivou energií té mé
až se vzepjaly a propletly se
neviditelným plamenem
který vázal svět dohromady
jako dva proudy oceánu
co se mísí a utápí
jeden v druhém

mihotavá pulzující síla
plná temného světla
temného poznání
syrová divokost
i něžný sten
v prastarém tanci
osázených semen

ten koloběh se nedá zastavit
protože jestli ano
zmizí se životem