Daleko

Stála na vysoké hoře obklopena lesklými, třpytícími, bytostmi, které nebyly skoro vůbec viditelné, ale přesto v nich vlála jasná záře silné barvitosti zpodobňující duhu.
Měla na sobě dlouhé, bílé, potrhané šaty. Po celém těle výrazné jizvy od nějakých řezanců. Její dlouhé, plavé vlasy jí poletovaly ve vzduchu, obličej měla zakrytý svou ofinou, sahající až k nosu. Přesto jsem poznal, že se tváří vážně, ale uvnitř sebe skrývá smutek, žal, dusí to ve svém nitru a láme si tím svoje srdce a způsobuje hroznou bolest.
Na chvíli jsem odvrátil zrak do země a díval, jak se v ní vytvářejí různé tvary a čárky, které napodobovaly bludiště. Připadalo mi, kdyby mě chtěli zhypnotizovat, přenést do jiné dimenze či světa. Zavřel jsem oči a podíval se směrem k té ženě, kde jsem je zase otevřel. Už jsem jí na té skále nezahlédl. Najednou jsem uviděl jak odlétá pryč. Něco ji na vznášelo a vedlo přímo k žhavému hořícímu slunci, kde shořela v plamenech, poletující z ní malé kousíčky černého prachu. Slunce jakoby rázem ztmavlo a zmenšilo se. Všechno kdyby se mělo rozpadnout, se scvrkávalo do jedné obrovitánské koule, která připomínala černou díru, ale byla ze skla a neuvěřitelně krásná. Zůstal jsem stát na místě a tiše jsem si jí prohlížel. Zdálo se mi, že chce něco říct. Asi se mi snažila něco zdělit. Dává do mně nějakou sílu. Najednou jako bych začal pociťovat ve svém těle jistou moc. Mám schopnosti, ale nemohu je vůbec využít.
Popadl mě takový zvláštní pocit. Zdálo se mi, že na mně sedělo nebo stálo něco těžkého. Možná se mě v mém životě snaží někdo ovládnout či zmanipulovat mojí mysl.