Květiny z pastviska

Autobus plný,
to ještě erťák
brumlal vysočinou.
V ruce kytici měl
lučních květů
z pastviska pod Paprčem,
stuhou omotanou...

Kopretiny, jak v bílé duchně sen,
heřmánek, ne jako dnes jen rmen,
starosvětsky starorůžový kohoutek,
jak z modrotisku tisku chrpy kvítek,
i řebříček, na komáry husí jazýček,
za slézovou růží vykukuje kominíček,
mrtvého oči na rýmu i pro klid duše,
proč červená se, vlčí mák netuše,
jetel jak nebe při svítání lahodí zraku,
i čapí nůsek barvy nebe při soumraku,
slézové růže chutné květy dokonalé,
se zvonky babské ucho promodralé...

Laďo, kam jedeš s tím roštím?

A chechot stréců
s rádiovkami i s klobóke,
i babky a ženské se uculují,
to ještě podle šátku poznat se dala
vdova od vdané,
a vdaná od té, co ještě se nevdala,
i smích děcek,
ač do školy jedou a ne za školu.

Tak Laďo, co to máš za otep?

~
Za mámou jedu.
Na hřbitov.
Luční kvítka měla nejraději.
~

Ticho
přistoupilo do autobusu.
Ztěžka dosedlo.
A jen erťák do kopců
unaveně oddychoval.

Ticho
se zlehka vytratilo
až za další dědinou,
kde na hřbitově
se babička dočkala
té nejkrásnější kytice.


(vzpomínka z dětství)