nitkovitae...

na prastarých valech
vznáší se oblak březových hájů
a o něco vedle
rozprostřen houf huňatých lesů
ojíněných mrazem

věci se líně propadají
jako ospalá víčka
do dálek tiše pronikají
čepele houstnoucí mlhy
stačí však popojít výš
z té těžké deky
a jas odkrývá barvy

červeň áronových bobulí
mayskou modř oblohy
slunce omítnuté páleným okrem

končina se poodhalila
jakoby se z ní napilo světlo
ale zem s nebem se nesrazila

je půvabná
když se o ni člověk stará
ale může být záhadná a poetická
když toho člověk nechá

mám rád tušení mýtických kořenů
propadání do hlubin pravěku
vize vztyčených kamenů
i obliny kruhových svatyní
a srdce je s tím vším spojeno
nitkami různě dlouhými a pružnými
a jak se měním
proměňuje se i jejich délka a síla
to pak bývá dobré zastavit se
zjistit kde zrovna srdcem bloudím
a s čím je provázané

kdysi jsem slyšel
že v srdci je jedno místo
co představuje šesté nebe
kde se prý vše předurčuje
vytvářejí se v něm semena událostí
které dozrávají časem na zemi
a je tam také propast
z níž vychází hlas
jenž dává poznání

jak tak procházím krajinami
některá mne samého zrcadlí
jako nitky co vedou
k příběhům a tajemstvím
v tom vroucím světě
skrytém pod obalem znaků
a možná vlastně není až tak důležité
co člověk slyší a vidí
ale to co si pamatuje
a tak stejně jako ona
ani já nezapomínám na toho
kdo mi předčítá nebo zazpívá
kdo si se mnou hraje
nebo kdo umí napodobit ptáky
protože existují i nejjemnější nitky
co mne vážou k něčemu
co mne přesahuje