Anna proletářka, a Hovnocucařská elegie

Honička s Toničkou.
Po ránu i večer.
Hledám tě.
Kam ty ses mi schovala.
Prý si mi volala.
Ale jak, když telefon nemáš.
Haló haló, si prý volala.
A teď pro změnu já tebe.
Už mě ruka zebe.
Ve škole učitel žáka.
A v kostele farář ty své ovečky jebe.
Kohout, koho vlastně ten kohout?
Ochránce stáda.
Viděla to vláda.
Příklady táhnou.
Měla by táhnout.
Ne víc do prava, ne víc do leva, na ani dopředu, natož do zadu.
Měla by ona táhnout.
Měla by táhnout do prdele.
Za jeden provaz.
A nikdo by je nepostrádal.
Jako já teď Toničku.
Možná i jinou holčičku.
Co třeba Aničku?
Hlavně ne tu proletářku!

Huj huj huj huj.
Podivný a přitom známý zvuk hovnocucařské vývjevy.
Tlustá hadice vedoucí kamsi do útrob zahrady.
Neklidný majitel žumpy okukuje výsledky rodinné několikaměsíční práce.
Snad se do nádrže V3S vše vejde.
Nevejde.
Mám to dnes ještě votočit, ptá se řidič fekálu.
Jo, dejte to ještě jednou.
Tak to nebudu balit šnorchl hadice.
Sbalím je pak.
A pak to zamáznete najednou.
Jasně, jednu s papírem druhou bez.
Udělám vám cenu.
Ale tah to má pěknej.
Vy asi nejste vegetarián.
Vést to v noci na pole, tak to by svítilo.
Zdá se, že je to poslední cesta rozmělněných hoven.
Ale kdepak.
Na čističce z toho ještě vyrobí hnojivo.
No a druhá fůra na poli pomůže růstu plodin, jenž se za rok objeví na našem stole.
Tak dobrou chuť.