Vysněnost

Je jak snem,
co má se zdát,
není dnem,
kdy se vzdát,
ani splínem
v tužbě vyčítat
že je vinná
vinou nevinnosti,
když neví co činí
lásky rozdáváním.
Kdo a proč ji za to viní?
To jistě ne ti,
kdo sní…

Jak usnu,
se mi zdála,
v tom snu,
se smála,
sním, žasnu,
jak mne hřála,
nejen mou duši,
krásná, žhavá
rozpalovala tělo,
své i mé, sladkou křečí
ve spojení dospělo.
Kdo to tu ze snů
křičí?

Je krásná,
je milá
je pěkná,
je víla,
je úžasná
jako ta má,
jako všechny,
které svět zná,
když s přivřenými víčky
sní o tom svém jediném,
a s červenými líčky
zasněně líbá
jiné…