Podlé posedy

Složitá doba.
Nebo taky jednoduchá.
Nemá cenu přemýšlet.
Sice to nebylo ještě zakázáno, ale brzy nejspíš bude.
Jen do práce a zpět.
Bez kamarádů a známých.
Ve strachu z neznáma.
Jak to dopadne.
Nemoci cestovat.
Jinde se radovat.
Veden touhou žít.
Musím si ruce stále mít.
Stejně to nejspíš stačit nebude.
Jak muselo být odvedeným brancům při cestě na frontu.
Z které nebylo cesty zpět.
A já si tak připadám.
Nevím, těžko ovlivnim, strach, exponenciální, smrtnost, obsazenost, vývoj, semafor, erouška, stále zprávy zní.
Tak jsem to šel projednat se zvířatky, kterým jsem z jara dělal kurzy autoškoly.
A oni mi říkali, že jich taky ubylo.
Že vždy na podzim na ně divní lidé střílí.
Někteří i celý rok.
Prý pro potěchu z lovu.
Asi jim chybí válka.
A, že se lidí proto bojí.
U krmelců staví posedy.
A když tam jedí návnady, oni na ně střílí.
Jak podlé.
Tak co by jsme prý od nich slyšet chtěli.
Chvilku tak poznáme, jak oni se měli.
Jednou prý to pomine.
Kdo však bude vítěz, není ještě zcela zřejmé.
Mnoho však bude poražených.
Nemocí i chudobou.
A letadlové lodi s letadly nesoucí smrt pro milony, co stojí tolik, co by světu stačilo na roky v blahobytu.
Se stavět budou dál.
Lidé, vedení touhou mít za každou cenu ještě víc.
Chrastí zbraněmi.
A přírodní malý vir nad tím vším zvítězí.
Nedá na kecy v kleci.
A směje se jak Krampol ve vtipu za stovku.
My, říkají si viry, my tu byly před miliony let.
A taky tu budeme, když vy už ne.
Nevěříte?
Uvidíte.
Ještě šanci vám dáme.
Pro naše pobavení a za trest vám.
Vám, co bylo dáno vše si bezuzdně brát.
Vzpomínat na vaši vzpurnost budeme.
Nemyslete si.