Krádež 1953

Moji mladší bráškové se bojí. Myslí si, že v tomto domě straší. Skřípe tady v noci podlaha. Jsou slyšet kroky, sténání a další divné zvuky.
Na Valašsku tomu bylo jinak, ale teď jsme se přistěhovali do pohraničí a odsunutí Němci se v noci vrací. Prý už je všechny poslali do Německa, kam Němci patří. Ale já jsem si jistý, že se tu určitě někde ještě schovávají. A když jdeme spát, tak se ti Němci vkrádají do našich domovů a hledají zakopané poklady.

Bráškové se pod peřinou třesou strachy. Já posbírám kuráž. Jsem nejstarší, už mi je osm! Vyzbrojím se kudlou a před možným útokem se chráním největší pokličkou. Na strašidla už nevěřím. Nedovolím, aby nás nějaký Němec okrádal o utajený poklad v našem domě.
Potichu se nocí plížím k světnici, ve které spí náš děda. Škvíry ve dveřích prozrazují, že se v místnosti svítí. Slyším, že někdo chodí v pokoji tam a zpět. Najednou kroky utichnou. Teď opakovaně zaduní zeď a děda zasténá: „Vy hajzlové, vy zloději!“. Neváhám, vtrhnu dovnitř zachránit dědu. Jsem v šoku, zastavím se hned za prahem. Místnost je prázdná, jen děda hlavou naráží do zdi.
„Kde jsou ti Němci?“ zakoktám. „Jací Němci?“ otočí se děda a já vidím v jeho očích bolest a zoufalství. „No ti, kteří tě mučili a přišli nás okrást:“ drkotám a cítím chlad.
„Kdepak Němci, to nás s tou svou zasranou reformou okradly ty komunistické svině. Jsme teď úplně na mizině.“


****
Mizerich, Zlaté Hory 1953