Pohádka

Sedím u potoka,
dívám se na krásně zářící vodu,
která se leskne od svítícího měsíce.

Pozoruji v ní stíny,
poletující nade mnou.

Nade mnou poletovala překrásná žena,
která mi přiletěla k uchu,
říkající mi jemná, tichá, šeptající slova.

Omamná slova,
která mne uspala,
do hlubokého, temného spánku.

Probudila jsem se v překrásných šatech,
tak dlouhých.
Jasně modré šaty,
jako čisté, průhledné moře.
Zdobené bílými třpytkami,
zářící od odrážejícího se sluníčka.
Obsypané malinkými diamanty,
zvýrazňující jejich krásu.

Svět kolem mě byl jiný.
Tajemný a kouzelný.
Svět plných barev.

Otáčela jsem se kolem sebe.
Najednou, jako bych byla ve snu.
Byla jsem v jiném světě.

Tenhle svět mi připadal stejný,
Jako ten reálný.
Viděla jsem ten stejný potok.
Šla jsem si k němu sednout
a dívat se do něj.

Nad sebou jsem zase uviděla,
Tu samou ženu,
která mne tentokrát obsypala třpytícím práškem.

Opět jsem usnula do hlubokého spánku.
Najednou, jako by se nic z toho nestalo,
jsem se probudila na tom samém místě,
kde jsem usnula poprvé.

Zdálo se mi to divné,
ale možná to byl pouhý sen,
který mi připadal jako živý.
Ale kdo ví,
třeba to nebyl sen,
ale realita.