Vrba

:
A stane se vrbou,
na břehu tiše stojíc.
Ve větvích jejích
uzamčen dívčin smích.

Tak po věky stojí,
kořeny v slzách vln.
Dny zvolna plynou,
ten vlnek šum.

Ve větvích jejích,
ve větru jen.
Pak bývává občas
i vrby slyšet sten.

Tak sama tam stojí
na břehu slz svých.
Bojí se slyšet
dívčin ten smích.

Za smíchu zhyne
v slzách vln svých.
To touha a smích
tak zabil ji hřích.