Dana, Tereza,Eva, Monika, Lucie...

Dana, Tereza, Lucie, Markéta, Pavlína, Monika, Jana, Eva
A mnoho dalších jmen žen, nesly vily na štítech domů.
S krásou, místem, pompézností se dalo to samé očekávat i od její majitelky, inspirace pro stavitele či investora.
Kamsi se toto pravidlo vytratilo.
Nové domy ztratily poetičnost, ducha, úctu, inspiraci.
Jsou řízeny tepelným faktorem, okolní zástavbou, nařízením územního plánu a rozvoje.
Jsou předepisovány materiály pro oplocení, sklony střech, barvy fasád, umistěni v intervilánu...
Ale nikdo netrvá a dokonce ani nedoporučuje pojmenovávat domy po ženách.
Možná z pragmatických důvodů, pro pochybnost o monogamii.
Říká se, že chlap má zasadit strom, postavit dům, zplodit dítě, syna?.
A jedna z těchto věcí bez ženy nejde a ta by měla být hrdou nositelkou jména na štítu domu.
Je jako pták, který nejprve buduje hnízdo, aby mohl zplodit své potomky.
Dnes si tyto zvyky mladší generace přenáší na svá těla v podobě tatérských vyobrazení.
A to pak nositel jména Eva chodící s Monikou je výsměchem okolí i sobě samému.
Možná, že dříve pojmenovávali lidé vily právě pro připomenutí všeho toho krásného o co by mohli přijít.
Je přeci hezká představa vědět, že jsem byla inspirací.
A váhám nad údaji, jenž bych jako stavitel zadával architektovi.
Krásná a klenutá okna jako tmavé oči ne nepodobné hlubině studny.
Dvojí vstupní schodiště připomínající pohostinnost.
Bílou fasádu s okrem značící čistotu těla i myšlenek.
Komín se zdobnou jeho hlavou.
Křídla co má dům i ona.
Zahradu s besídkou a jezírkem v kterém se třpyt měsíce zračí.
A postel jako v chrámu lože.
A v kuchyni jen nože.
A v koupelně hořely by svíce.
A stropy byly by klenuté, jako vazba jejího těla.
Žádal bych jediné, harmonii.
Nic víc, nic míň.
Tečka.