Tenké větve našeho nalézání

Mám jen ST

Smutné, ale čtivé.

Pokusil jsem se o pohled z druhé strany:

Pocity mám podivné
liché, nevěřícné, zmatené,
když se přede mnou
brána zavírá,
s žuchnutím, třeskotem,
a přitom tak tiše,
tak nesmírně tiše...

Ještě je čas,
zlomek času
tak krátký,
než se vysloví slovo „čas“,
odemknout a otevřít,
a v pokoře proklouznout...

Však já pozbyl klíče
kterým jsem si byl tak jistý,
že jsem i zapomněl
že jej mám.
A bez klíče k zámku
i zámek mizí
a v portálu místo brány
je náhle jen nic,
a nelze jít dál,
neboť nelze jít v nic,
nelze se ani otočit,
neb není cesty zpět,
A tak jen stojím,
bez odvahy
ohlédnout se za sebe,
a bez možnosti
vidět před sebe,
vždyť kde nic není
ani smrt nebere,
ale kde stojím já,
ráda si poslouží...

A tak jediné
čím jsem se zapsal do dějin
je název toho místa
kterému místní říkají
Kdestáltenvůl.

Tichunké ST

Bez váhání ST.

smířlivě s bolestí krásná...

vavaoko: Psavec: Lilith: Gándhí: Děkujiii...

M.A.Rek: Někdy všechno mizí v energetických černých dírách ... Děkuji za neskutečný koment, kterého si moc vážím.

"oblékám ticho" mi přijde takové... že to čtu v dámských básních posledních deseti let enormně často... ale, to co následuje, to je jiné čtení, to je poetika... vlastně si nepamatuji, že bych někde nalezl, jak někdo tenhle obrat takhle rozepisuje, noří se do podrobna... všichni jakoby počítali s tím, že takové nakousnutí žvýkačky čtenáři musí stačit v pochopení chuti a letí dál, často do dalších ohraných expresivit - čímž mi překyselí žaludek a dojde jen k tomu, že si řeknu "aj, to muselo být tak zásadní... že si raději neotevřely víno"... takže, ta první sloka mi přijde jako velice osvěžující nápad, který dá celému tomu obratu další hloubku a smysl... a pak to náladově pokračuje... líbí

drsnosrstej kokršpaněl: To je zajímavé, já nikde u nikoho nečetla, že by se oblékal do ticha, ale je pravda, že čtu málo ... Děkuji za návštěvu i rozebrání mého dílka, díky, díky a to víno si občas otevírám teda taky :-))).