Útěk do lesů

S domovem ztracené město v těsto
tekuté se rozlilo a tvarů pozbylo,
v klokotu dění i vzpomínky vybledly,
není již ničeho, co domovem by bylo.

Pro všechno hořel jsi, teď hoří ti vše,
v soužení toužení do lesů návrat
v děsu úprk jen ta změna změnila,
ztracen, zatracen, když přišel zvrat.

V tepla těla zdání oči se klíží,
plíží se mrak, pak do duchny Měsíc zve,
spíš spíš, vzpomínáš na lesů chrám,
jež co azyl je znám, i na chyby své.

Kraj v pléd zahalen je mocí noci,
mňoukání sýčka víčka otevírá,
zbuzeně nasloucháš jeho „pojď!“
představou kam zván jsi, hruď se svírá.

Na návrat myslíš, však není kam, jsi sám,
ty, co byli, chyby vlastní i druhých pobily,
opuštěn, sám, v pláni širé a nikde lesa,
jen holou paseku světa hvězdy políbily.