Krabice

» autor: Časar
Krabice

Nechápal soucitné i nenávistné pohledy sousedů. Od jisté doby se ho všichni stranili. Proč mu někteří vyhrožovali vystěhováním? Proč ostatním nájemníkům tolik vadil jeho harém? Byl pyšný na své favoritky. Pečlivě si je vybíral. Dbal na čistotu a hygienu. Větral a umýval. Bylo mu časem opravdu v bytě těsno, ale žádné z nich se nedokázal zbavit. Zejména těch, které mu poskytovaly útěchu největší. Byl s nimi šťastný. Někdy zapomínal i jíst. Nejtíživější chvíle prožíval při volbě favoritek. Prožíval s nimi pravidelný mentální sex, milostné chvíle a vzrušení.
Chodil do práce na odstavné nádraží, kde umýval a čistil vagony. Z nádraží si přivedl nejvíce favoritek svého harému. Některé byly špinavé, potrhané, zmačkané. Ty přednostně ošetřoval s velkou péčí a uspokojením. Zděsil se jednoho dne, když zjistil, že jsou prokousané, proděravělé a rozpadaly se. Myši. Jak se k němu dostaly nevěděl. Zbavit se jich nemohl.
Nakoupil různé přípravky, otrávené zrní, postřiky. Nic nepomáhalo, Trosky a zbytky pilin a papírové drtě se množily. Některé dny ani nešel do práce. Přestal se orientovat na své potřeby a bojoval jen s myší kalamitou. Hubnul a chátral. Sousedům se vyhýbal, aby nemusel slyšet jejich výzvy a upozorňování na nečistotu a zápach.
Začal se zadlužovat. Bylo to tak snadné. Odvracel věřitele dost dlouho, až přišlo poslední varování.
Neodvolatelné rozhodnutí v podobě exekutora přišlo domoci se práva. Práva z hlediska zákona. Byl z bytu vyveden. Na ulici. Nechápal, že se nemůže ke svým láskám vrátit. Tolik jim ublížily ty hlodavčí zuby. Nemohly se bránit a on jim již pomoci nemohl. Rozplakal se ve své nemohoucnosti. Trpěl tou nespravedlností. Ani jemu nemohl nikdo pomoci.
Skončil v psychiatrickém ústavu. Náhle neznámý podivný nájemník se stal pacientem, chovancem, odtrženým od svých lásek, milých družek a oblíbenkyň. Tolik je miloval, bez nich se cítil ztracen, zavržen. Byl to snad trest? Čím se provinil, čeho se dopustil, že musí tak strádat bez své družiny, kterou ochraňoval do posledních dní. Marné dohady. Ví, že to byl marný boj, že po jeho láskách zůstávaly jen rozkousané trosky. Byl ale u nich, u jejich posledních chvilek, mohl je alespoň těšit při posledních hodinách, než se rozpadaly. Teď nemohl již nic. Zůstal sám. Nechtěl vnímat okolí, tu protivnou bělobu stěn, stropů, dveří, stolku a oken, zápach dezinfekce, lesklou plochu linolea.
Stal se poslušným drobečkem terapie, neodmlouval, většinu dne prospal, v noci spřádal plány. S útrpností pozoroval kolem sebe péči, která mu byla poskytována, prášky polykal ochotně a se skrytou útěchou. Jednou to skončí, říkal si každý den. Nebudu tím chovancem, který má teplotu, stolici a větry normální. Uteču, rozhodl se bez podmínek.
Jednoho dne ji zahlédl. Krásná, štíhlá, souměrná, nemohl odolat. Lákavé zářivé barvy, obrazce vyjadřující vášeň a exotiku. Podlehl té síle, touze, nabídnuté příležitosti a krabičku sestře ze stolku sebral. Těšil se s ní, ale ukrýval ji jen krátce. Sestry mu ji vzaly. Nic nedbaly jeho protestů a zoufalého pláče. Jeho zklamání a duševní trýzně. Jak se mu po malé, něžné, krabičce začalo stýskat. Dostal za to náhradou další prášek. Cítil se po něm bez zájmu o okolí, ale na krabičku myslel stále.
Při vizitě primářovi ošetřující lékařka konferovala, že pacient pan Bedřich Marka, 1930, je diagnostikován s chronickou objektofilií od 24.září. Přečetla stručný status preasens a výsledky fyzikálního vyšetření. Primář pokýval hlavou na souhlas, mírným pokynem ruky doprovodil svůj pozdrav s otázkou, jak se pan Marka cítí, a aniž čekal na odpověď, přešel k vedlejšímu pacientovi.
Přítomnost primáře a jeho doprovodu ani příliš nevnímal. Bylo to jak scénka na představení. Zabýval se představou útěku. Z té fascinace nebylo úniku, jeho mozek nic jiného nepřipravoval. Jen přemýšlel, jak se dostat ke své krabičce, kterou mu sestry vzaly. Chtěl ji mít s sebou, až bude prchat. Nemůže ji zde nechat. Nikdo by se o ni nepostaral jako on. S ní by mu bylo dobře. Věděl, že to udělá. Zatím nevěděl jak.
Zkusil to v noci, při odchodu z WC. Šel zšeřelou chodbou tiše kolem sesterny, odkud vycházel jasný pruh světla. Sestra seděla za stolkem a něco psala. Nevěnovala mu pozornost, ale neodvážil se ji oslovit. Vrátil se do pokoje a promýšlel dále svůj plán útěku. Nespal. Postavil se k oknu a hleděl do tmy přes jednoduché mříže. Zahrada před ním, to bylo místo svobody. Chtěl být za kovaným mřížovím a dýchat vzduch mezi javory s červenými plody a bílými břízkami. Sednout na lavičku a zvednout hlavu vzhůru pohledem na hvězdy.
Nic ho nenapadalo. Ráno, jako každý den po pobytu v umývárně, bloudil chodbou, míjel se s několika pacienty, kteří se ho nevšímali, jako by ho neviděli. Mlčel a vzpomínal na své lásky. Přimhuřoval oči a krátce se zastavoval. V duchu hladil své nejoblíbenější. Proč tady nemůže? Proč v tom bělostném, čistém, dezinfekcí pročpělém vzduchu musí čekat. Na co, čekal. Maska s dráty na hlavě ho jen těsnila a svírala, slyšel jen lékařku, jak sestře něco diktovala a sestra psala. Bylo to nesrozumitelné, nedalo se z toho nic pochopit. Měl by zůstat v klidu. Byl přece naprosto klidný. Jak by mohl být ještě klidnější.
Kdyby alespoň ta krabička. Není. Kampak ji schovaly. Proč ji nemohl chránit, proč jen jí nemohl věnovat trochu své lásky. Konečně vyšetření ustalo. Chtělo se mu spát. Byla to slabost, nebo ty prášky? V rohové bílé skřínce spatřil srovnané krabičky s léky. Byly bílé, šedé, bezbarvé, nevýrazné. Přestal se jich všímat. Ta jeho, mezi nima nebyla.
Blížil se úplněk. Měsíc svítil svým bříškem a stříbřil břízky v noční tmě. Zahrada byla pustá a prázdná, bez života. Cestička od vchodu mizela za budovou skladu. Tudy by mohl prchat. Brzy by nebyl vidět. Jen se dostat ven z budovy.
Několik nocí se potichu šoural kolem sesterny a ambulance. Dařilo se mu vyhýbat i sestrám. Byl dvakrát i u vchodu. Uchopit kliku se neodvážil. Něco ho varovalo. Vzpomněl si na malou krabičku a zlobil se na sebe. Snad by ji tu nenechal samotnou, proboha.
Dostal po vizitě zpřísněný režim. Málo jedl, některá jídla zůstávala v boxech nedotčená. Chodil unaveným krokem s lhostejným výrazem tváře. Dlouhé chvíle stál nehnutě se sklopenou hlavou. Na dotazy, nebo snahy pacientů s ním promluvit nereagoval. Ožíval u sesterny, kde pečlivě sledoval vozík s léky a pomůckami. Zdálo se mu, že tam zahlédl svoji krabičku.
Noční výpravy se nedařily. Žádný způsob dostat se ven neobjevil. Koncem října se naskytla příležitost, kterou nečekal. Dveře pod schodištěm byly otevřené a před budovou stála dodávka. Aniž by zaváhal, prošel klidně ven, a po cestičce vedoucí kolem skladu se dostal k vedlejší budově, vedle které, byl hlavní vchod.
Počkal poblíž za keřem hlohu, a když projížděla dodávka, prošel nezpozorován vrátnicí na ulici. Štěstí mu přálo, protože blízko vchodu byla stanice autobusu, který zrovna přijel. Bez váhání nastoupil a posadil se vzadu na volné místo. Tolik přemýšlení, tolik vzrušení z předpokládaných útěků a nic. Najednou je venku. Svobodný, Sám, ale volný. Nečekaně šťastný. Vůbec neuvažoval, kam ho autobus doveze, kde bude bydlet, kde se nají, kde se umyje. Nic z toho ho nevzrušovalo.
Svým oblečením byl velice nápadný, ale to ho vůbec nezajímalo. Pozoroval okolí, zastávky, rušný provoz v centru, kolem nádraží. Ani čas pro něho nebyl důležitý. Za necelé dvě hodiny autobus zastavil u metra Háje a stál delší dobu na zastávce. Vystoupil a přešel přes magistrálu k lávce pod kterou byly kontejnery. Z oranžového, kam lidé odkládají nepotřebné svršky, si vytáhl kalhoty, starou vestu, šálu, několik svetrů. Tam se hned převlékl.
Všiml si, že nedaleko mají svoje ležení bezdomovci. Počkal do večera a přisedl si k nim. Mezi nimi panují určitá pravidla. Jedno z nich je prosté. Nevyptávat se, kdo jsi, odkud jsi a co tady budeš dělat. Nemusíš mít ani jméno. Jsi nikdo. Je na každém, aby o sobě řekl, co je třeba. Řekl jen, Marko! Pro první noc to stačilo. Dostal najíst a napít. Mohl se i vyspat.
Po několika dnech začal být nespokojený. Všichni se chovali ke krabicím, které ze svých výprav nasbírali surově a neuctivě. Barbarsky. Většinou je trhali, skládali do svazků a nosili do sběrny. Nemohl se na to dívat. Ani se toho nezúčastnil. Když ho několikrát vyzývali, aby šel s nimi k obchoďáku na sběr kartonů, odmítl. Věděl, že zde zůstat nemůže.
Rozhodl se samotařit a hledal si klidné místo, kryté před deštěm a větrem. Nemusel chodit daleko. U zadního východu z metra našel krytý koutek u zdi, kde stálo několik hranolů palet a také ona. Byla to v jeho očích krásná kontejnerová krabice, nepoškozená, jen zaprášená a určitě odložená jako nepotřebná. Silně ho zaujala.
Promlouvala na něho vlídným, tichým pozváním, svojí pevnou konstrukcí s uzavíratelným víkem. Poskytovala dosti prostoru pro uložení několika potřebných věcí s batůžkem a igelitovou taškou a dalo se v ní spát.
Mohli bychom se udiveni ptát, jak může někdo být, tak krutý, nemilosrdný, zlý a nevím ještě jaký další. Stále si klást spoustu otázek.
Nikdo se k němu nehlásil, nikdo se nenašel, nikomu nechyběl. Zůstala jen ta krabice. Dnes již prázdná, zaprášená, zvlhlá po dešti, osamělá. Jako on. Dosloužila. Jeho odvezli.
Byla jeho posledním útočištěm, azylem, ochranou. Ochránit ho před chladem, větrem a hlukem částečně mohla. Před ním samým ho uchránit nemohla. Miloval ji. Byla jen jeho. Poskytovala mu víc než celý živý svět kolem něho.
Vždy s obavou se k ní večer vracel. Je tu? Ještě mně ji nikdo nevzal? Nepoškodil? Neobsadil? Ano, čekala na něho. Cítil její hladký, příjemný povrch, její vděčnost, když jí věnoval molitanovou vložku, kterou někdo pohodil u kontejneru.
Těšil se s ní celý podzim. Do prvních ledových vloček, které ozdobily nepořádek, smetí a haraburdí za domem u dlouhé zdi. Dny se zkrátily. Přestal od ní pravidelně odcházet. Chyběly síly. Bylo mu zima, v ní se cítil dobře.
Když dostal u marketu staré rohlíky, povadlá jablka a mrkev, měl dobrou náladu a vyprávěl jí, jak žil ještě s rodiči, kteří se o něho starali a milovali ho. Vzpomínal na ošklivé lidi, kteří rodiče jednoho dne odvedli pryč a jeho poslali mezi tyrany. Vyprávěl jí o dlouhých proplakaných nocí, bez útěchy. O dnech plných ran a bití a hladu. Jak si tajně schovával do krabičky chleba, který ukradl u kuchyně. Jak tu krabičku opatroval, protože pro něho znamenala vše, co měl. Chléb. Někdy rohlík nebo žemli. Málokdy. Byla to krabička jeho záchrany. Na ni spoléhal, když bylo nejhůře.
Když vločky vytvořily souvislou pokrývku a u zdi za domem bylo náhle čisto, nemohl z ní někdy ani vstát. Zůstával až do poledne, stočený do klubíčka jako malý chlapec u maminky v náručí. Připadal si tak. Cítil, že mu nahrazuje lásku, kterou pořádně nepoznal. Srozuměn s osudem, před svátky usnul navždy.
Tipů: 0
» 30.07.20
» komentářů: 3
» čteno: 15(5)
» posláno: 0


» 31.07.2020 - 14:51
Povídka se mi líbí, napsaná s velkou empatií.
Co mi ale rve oko je to zarovnání. :/ :D
» 31.07.2020 - 21:26
To je přímo hrůza! Zkusím to nějak srovnat. Himbajs ta grafika je problém. Omlouvám se a děkuji za přečtení a hodnocení.
» 03.08.2020 - 08:24
Časar:
Jsem ráda, že se to podařilo srovnat. :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.