Sny, o kterých se nemluví

Spíš?
Ne, sním.
O čem?
Jsou sny, o kterých se nemluví.
Proč mi to nechceš říct?

Ticho.
Tíživé ticho.
Ticho, které bolí.
Ticho, které nepochopí.
Ticho, které se bojí řečeného.
Ticho, které se bojí nevyřčeného.
Ticho křičící jako ty zapovězené sny...

Jak jen ti říct,
že z mých snů jsou již jen skrýše
démonů, jež na mé živí se pýše?

Že lepší je zapomenout snů scénáře,
než ráno blednout, co vyčteš ze snáře?

Že touhy a vášně ve snech mých
ač jsou k pláči, budí již jen smích?

Že ve snech mi tančí nahé svůdné ženy,
však svítáním mé spády jsou zavrženy?

Že krásný sen jenž když se nedosní,
je přetržený jak v bouři řetěz kotevní?

Že budí mne bludné sny v tmách k ránu
ze ztracených cest, jež nejsou v portolánu?

Že v zrcadle temné noci snů záhyby
zrcadlí všechny mé chyby a pochyby?

Což nevíš, jak políbení ve snu bolí,
když vždy již chutná jen ze slz solí?

Pssst.
Tak spi již,
tiše a bez otázek,
a zavři vikýř své fantazie,
ať mé sny nepřiletí mezi ty tvé,
zapomeň na sny, o kterých se nemluví,
a sni jen krásy klidných snů plných poezie...