Do deseti

Zamyšlen a zasněn po chodníku jdu,
tak jarem okouzlen, chci už být u ní,
vše pučí, štěbetá, příroda ožívá,
život životem žije a dere se na výsluní.

Vtom směrem od špitálu brzdy kvílí,
na chodník, kde jsem šel, s autem vjel
řidič zprudka, snad mne ani nevidí,
tak málo vzdálen řidič koly mne míjel.

Z leknutí otřesen, ze snění probuzen,
šoférovi přes látku roušky chci lát,
však vzpomenu si děda dobré rady,
prohlédnout si, a do deseti počítat...

...jedna
dědečkovská hůlka na zadním sedadle,
dva
modré igelitové pytle s prádlem,
tři
pantofle, přebývá či chybí jedna,
čtyři
knihy rozečtené, nedočtené,
pět
bílých kloubů ruky na volantu,
šest
úředních listů v klínu dámy vedle řidiče,
sedm
slz na jejich lících do roušky se vsakujících,
osm
jablíček, které vezou zpět domů,
devět
hodin zrána
a deset
kroků k pohřební službě za mými zády...

Stačilo jen do deseti napočítat,
v tom ranním jarním okouzlení,
a najednou vím, že i na výsluní,
život, tak křehký, pro každého není.