Hvězdička
minipovídka
» autorka: Tara |
Někdo z nájemců v kolonii zahrádek položil na parapet staré ženy pár jablíček. Scvrklých, přešlých prvním mrazíkem.
Pokaždé, když jde k oknu, jako by uslyšela jeho hlas:
„Sákra – nevotvírej! Číhaj na zahradě. Když uviděj skulinu, vlezou nám do bytu.“
Občas přešel ke kuchyňské lince a vytáhl největší nůž, který tam momentálně byl, a významně jej položil na kostkovaný ubrus.
V takových chvílích nenápadně vložila do kapsy zástěry klíč od domku a mobil. V dusnu dlouho nevětrané kuchyně sledovala každý pohyb jeho rukou.
Zvykla si odkývat mu „nebezpečné“ postavy tam venku. Prý neměly co jiného na práci, než vlézt oknem nebo dveřmi k nim domů. Nechtěla se dohadovat, rychle se rozčílil. Přivolávala vzpomínky na dobu, kdy si rozuměli. Byl dříč a měl ji rád, i dnes už dospělé děti.
Představovala si, co zase její pětasedmdesátiletý manžel asi vidí. Říkal něco o dírách, co z nich vylejzaj lidi bez tváří. Přitom ti venku byli jen obyčejní zahrádkáři, znali se léta.
Když to, co se u nich v kuchyni nikdy nevyslovilo, na něj jednou za čas přišlo, číhal u schránky pečlivě zamčených dveří a letáky vybíral v rukavicích. Hned je házel do kamen. Vítězoslavně volal:
„Vidíš, jak hořej! Kdyby nebyly napuštěný plynem, tak by tak rychle nehořely!“
Párkrát ve strachu utekla před dům a zamkla zvenku. Mlátil do dveří a řval, že skočí. Okno je v přízemí, a tak by se mu nic vážného nestalo.
Když naposledy doma řádil, odvezla ho rychlá do špitálu a pak zůstal na psychiatrii. Už se nevrátil.
Opřela dlaň o stále stejný igelitový ubrus. Došourala se k lince a vyndala nožík a misku. Žuchla na zadnici, až zapraštěla židle. Kolena ji nechtěla nosit.
Stahovala z jablíček na jeden zátah dlouhé slupečné hady. Slípkám na přilepšenou. Neměla ve zvyku plýtvat.
Pootevřeným oknem slyšela hovory zahrádkářů o letošní úrodě. Celý den sklízeli listí a sbírali spadaná jablka.
Rozkrojila první jablíčko bez slupky a řekla:
„Vidíš, hvězdička…budeš dlouho živ.“
Pokaždé, když jde k oknu, jako by uslyšela jeho hlas:
„Sákra – nevotvírej! Číhaj na zahradě. Když uviděj skulinu, vlezou nám do bytu.“
Občas přešel ke kuchyňské lince a vytáhl největší nůž, který tam momentálně byl, a významně jej položil na kostkovaný ubrus.
V takových chvílích nenápadně vložila do kapsy zástěry klíč od domku a mobil. V dusnu dlouho nevětrané kuchyně sledovala každý pohyb jeho rukou.
Zvykla si odkývat mu „nebezpečné“ postavy tam venku. Prý neměly co jiného na práci, než vlézt oknem nebo dveřmi k nim domů. Nechtěla se dohadovat, rychle se rozčílil. Přivolávala vzpomínky na dobu, kdy si rozuměli. Byl dříč a měl ji rád, i dnes už dospělé děti.
Představovala si, co zase její pětasedmdesátiletý manžel asi vidí. Říkal něco o dírách, co z nich vylejzaj lidi bez tváří. Přitom ti venku byli jen obyčejní zahrádkáři, znali se léta.
Když to, co se u nich v kuchyni nikdy nevyslovilo, na něj jednou za čas přišlo, číhal u schránky pečlivě zamčených dveří a letáky vybíral v rukavicích. Hned je házel do kamen. Vítězoslavně volal:
„Vidíš, jak hořej! Kdyby nebyly napuštěný plynem, tak by tak rychle nehořely!“
Párkrát ve strachu utekla před dům a zamkla zvenku. Mlátil do dveří a řval, že skočí. Okno je v přízemí, a tak by se mu nic vážného nestalo.
Když naposledy doma řádil, odvezla ho rychlá do špitálu a pak zůstal na psychiatrii. Už se nevrátil.
Opřela dlaň o stále stejný igelitový ubrus. Došourala se k lince a vyndala nožík a misku. Žuchla na zadnici, až zapraštěla židle. Kolena ji nechtěla nosit.
Stahovala z jablíček na jeden zátah dlouhé slupečné hady. Slípkám na přilepšenou. Neměla ve zvyku plýtvat.
Pootevřeným oknem slyšela hovory zahrádkářů o letošní úrodě. Celý den sklízeli listí a sbírali spadaná jablka.
Rozkrojila první jablíčko bez slupky a řekla:
„Vidíš, hvězdička…budeš dlouho živ.“
Tipů: 4
» 07.04.20
» komentářů: 13
» čteno: 440(13)
» posláno: 0
» nahlásit
» 07.04.2020 - 13:42
Hazentla
Ono by se řeklo, že napsat něco takovýho je vlastně sázka na jistotu. Protože takovu story, to je zaručeně... "doják" a "jedno voko nezůstane suchý"...
Jako jo. Je.
Ale vymyslet to a sepsat tak, aby se tím čtenář nechal vtáhnout do děje, a aby to bylo napsaný s takovou životností... v tom je ten kumšt.
Jako jo. Je.
Ale vymyslet to a sepsat tak, aby se tím čtenář nechal vtáhnout do děje, a aby to bylo napsaný s takovou životností... v tom je ten kumšt.
» 07.04.2020 - 13:50
Hazentla
Tara:
Tak to je i umění takový příběh odpozorovat. :-)
Tak to je i umění takový příběh odpozorovat. :-)
» 07.04.2020 - 19:23
Guanti Rosi
Milá Taro.......ani nevíš. Tady jsem se zastavila. Nedávno jsem mluvila s tátou, bylo to jen pár slov, jeho paměť už je chvílemi zastřená. Nepoznal mě a bavil se se mnou, jako s někým při čekání na zastávce. Možná to budí trochu smutek, ale pro mě to byl po letech úplně první rozhovor člověka s člověkem.......
» 07.04.2020 - 19:25
Guanti Rosi: děkuji, jsem opravdu ráda, že někomu padlo do noty! Tak hodně sil přeju...
» 07.04.2020 - 19:57
Já otvírám každé tvoje dílko naprosto beze strachu. (Mírný smajlík, jenž ale samozřejmě nebagatelizuje podobné vážné problémy v soužití lidí)
» 10.05.2020 - 09:45
Kolínko: díky, já, když se mi něco líbí, tak i ohodnotím, ale jsme lidé různí... i tak moc děkuju.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.