Možná

Na zlomu snů a posledních přání,
když tep tě tichem provází,
momentem, kdy se sudičky sklání,
nad žitím daným do frází,
možná se vracíš tak trochu zpátky -
zármutkem, nebo z rozmaru.

Půlnoční cestou, zadními vrátky,
utíkáš dětsky, postaru.
Je slyšet skřípot - s každým dnem více -
jak ostré jiskry pod břitem,
přesto jak kluk zas plníš si plíce
nadšený dávným pokřikem.

Ztrácíš se vůní svobody, peřin,
citu, cos tehdy neměl rád.
Dospíváš v úsvit a těch pár vteřin
zbývá ti stezkou na návrat.


Průzračný závoj, přítmí, se zvedá,
paprsky čeří ptačí zpěv.
Podivný sen, jen kontura bledá...

Možná jsi chudší o úsměv.



https://zesesitu.blogspot.com/2020/04/mozna.html