Zpodrouškové

Jarní haiku

V rouškách ztracené
vůni květů hledají
úsměvy lidí

~~~

Konec starých časů

Viděl jsem líbání přes roušku,
s doteky něžnými přes igelit,
tulící se roušku k oušku,
promiňte, chtělo se mi blít.

Ne z toho, co jsem viděl,
ale z toho konce starých časů.
Toho, co Nostradamus děl,
dočkali jsme se co husy klasů...

~~~

Pod-roušený

Podroušený
pod rouškou,
opil se opět
vlastní douškou.

Jazyk vypláznul
na tam toho,
zašklebil se
na nejednoho,
té pěkné slečně
polibek poslal
a bábě protivné
v duchu lál,
nad prdýlkou dámy
tiše mlasknul,
a ty nohy krásné –
na sucho polknul,
zblblý je a zmatený
v oderu rumu,
že nevidí kam doplivnul
žvýkací gumu.

Schován za plentou
na pštrosa si hraje,
netuše, že pohled očí
jej prozrazuje.

~~~

Jedním dechem

Krásný nádech,
i v rouškách holkám tolik sluší,
až klukům rudnou uši.

Hluboký výdech,
a kluci jihnou, srdce jim buší,
kluky i úsměv očí vzruší.

Vydechneme si,
až strach zmizí z ovzduší.
Či naposled? Kdy? Kdo to tuší?

~~~

Trampota s vyhláškou

Slečna Věruška,
co chtěla být letuškou,
a kamarádka Jaruška,
co voní mateřídouškou,
ví, že bude fuška
projít tvrdou zkouškou,
jak praví vyhláška –
chodit jenom s rouškou.

Doktor Hruška,
s doktorem Vondruškou
(co připomíná papouška),
přišli s přednáškou
jak se nosí rouška –
jak připlácnout ji ploškou
a zaháknout za ouška,
i jak ji sdílet s beruškou.

Ale ta vyhláška
chodit jenom po dvou –
to snad není narážka,
jak holky měly chvíli dlouhou
a zpily se ztěžka
za chviličku pouhou,
vodkou, nebylo ji troška,
a s opičkou a myškou...

...chodily jen po čtyřech?