Milý Koranovire

Milý Koranovire,
moc tě zdravím z České republiky. Osobně se neznáme a budu moc vděčná, když to tak zůstane. Už pár dní o tobě přemýšlím, mimo jiné si říkám, zda rád dostáváš dopisy. Jestli jsi jako já, tak je miluješ, jsi prostě ten typ, co má rád blízká i vzdálená setkání. Nebo se pletu? Není nad to otevřít schránku a najít v ní psaní. Tím nemyslím dopis od úřadů, to asi nemáš rád ani ty. Zvlášť když v něm stojí, černé na bílém, že tě všichni nenávidí, bojí se tě a schovávají se před tebou. Já mluvím o přátelském dopise, od někoho, kdo tě chápe a rozumí tomu, co chceš říct, od někoho, kdo tě nesoudí. Takový bych ti ráda dnes napsala.

Víš, všichni jsme doufali, že se nás netýkáš a týkat nebudeš. Co by se taky nám v Evropě mohlo stát. Mysleli jsme si, že jsi nějakou čínskou netopýří záležitostí. I já jsem si tak trochu dělala legraci z tvé existence. Omlouvám se ti! To byla nejspíš moje pýcha. Ale zdá se, že ty nejsi z těch, co se stáhnou kvůli výsměchu druhých. Jsi silný a v Evropě jsi dokázal velké věci. Moudří říkají, že když nás něco bolí, tělo nás upozorňuje na to, že máme něco změnit. Bolest je signál, že je čas přehodnotit svůj život. Něco na tom jistě bude. Ty už jsi způsobil velmi mnoho bolesti a opakovaně nás nutíš měnit vnitřní hodnoty a postoje. Víš, upřímně ti musím napsat, že mě bolí smrt, kterou způsobuješ na zranitelných starých lidech. Víš, já je před sebou úplně vidím. Dusí se, protože jsi jim napadl plíce, opuštění, odříznutí od svých rodin. Ta bolest, co způsobuješ, je doslova hmatatelná. Takto nechce umírat nikdo. To bys měl vědět. I když ti musím napsat, že tvoje přítomnost je šance pro nás všechny. Ta bolest, co nám působíš, je způsob varování a to děláš skvěle. Také se tě bojím. Ale necítím se paralyzovaná. Cítím naději, naději na změnu, naději, kterou jsem dlouho necítila. Jsi katarzí pro lidstvo jako celek. Přemýšlím o tobě denně, o tom, co nám přinášíš a co nám vezmeš. Jak oklešťuješ naši duši až ke samotné dřeni. Ptám se, jakou cenu budeme muset zaplatit za změnu v našich životech, kterou nám dost drsně přinášíš. Necítím k tobě nenávist. Ty tu jsi, protože jsme si o to řekli.

Víš, co mě na tobě fascinuje, jak jsi krásný. Je to trochu rozpor. Jsi nebezpečný, neštítíš se zabít, ale když vidím tvé snímky pod mikroskopem, říkám si, jak krásný jsi vir. No opravdu, to není lichotka. I dětem ses na obrázku líbil.

A víš co, dokázal jsi velké věci. Tedy pokud se snažím vnímat tvoji přítomnost jako dar a ne jako trest. Dnes mi jeden starý pán říkal, že jsi trestem od Boha, já říkám, že jsi darem od Boha. Tedy můžeš být, pokud to dokážeme vzít za správný konec.

Dokázal jsi víc než všichni duchovní vůdci za posledních sto let. Ovlivnil jsi duši milionů lidí. Zavřel jsi nám bary, restaurace, kina, divadla i nákupní centra a vrátil jsi nás k sobě. Nás neohrožené bohaté lidi, žijící v blahobytu. Najednou cítíme tlukot svého srdce a zkoumáme svůj dech. Cítíme svůj strach a nejistotu. Už nejsme nesmrtelní, ale jsme zranitelní. Jsme díky tomu tady a teď. Cukrátka a třpytky světa zmizely. Ulice jsou tiché, prázdné. Najednou víme, že to nejdůležitější není stav našeho konta, že náš manžel nebo manželka jsou prostě báječní, protože když si uvědomíme, že bys nám je mohl vzít, rázem víme, že všechny ty hádky o špinavých ponožkách uprostřed koupelny, všechny ty slovní přestřelky a pocity ublížení, že to všechno bylo hloupé a nepodstatné. Dívám se na tvoji fotku a vidím to všechno, co jsem kdy udělala špatně a vím, že teď v této situaci, kdy jsi mě zavřel doma se 4 dětmi, se vracím k tomu, kdo opravdu jsem. Vracím se k tomu, kdo jsou moje děti a co skutečně potřebují, a i když jsem i před pandemií byla s dětmi hodně, stejně je to pro mě drsná lekce. Někdy je to strašidelné, to mi věř. Ale nezlobím se na tebe, vím, že jsem to dávno potřebovala a věřím, že nejenom já.

Donutil jsi světové vlády zavřít továrny a všichni se rázem diví, jak neznají své děti, manželské partnery, jak s nimi neumí vycházet a trávit s nimi čas, jak těžké je být jako rodina celé dny spolu. Jsme překvapeni, že se nad velkými městy ukazuje modré nebe, které bylo ještě nedávno ukryto v oblacích smogu a špíny. Ten pocit, nevzbudit se do šedi, ale vidět sluneční paprsky. To muselo být pro obyvatele Číny jako zázrak.

A v Itálii? Víš, tam tedy řádíš na můj vkus až moc… nebudu ti do toho mluvit, ale potěšil jsi mě delfíny v Benátkách ačkoli se říká, že to byla fotomontáž, je jasné, že příroda odpočívá. Když jsem byla před pár lety v Benátkách, nic jsem o tobě nevěděla a nikdy by mě nenapadlo, že tak krásné místo projde tak těžkou zkouškou. Přírodě se prostě ta tichost, která v benátských kanálech nastala, moc zamlouvá. Voda je průzračnější a zvědavé labutě proplouvají městem, aby si nerušeně prohlédly ta místa, kam se dříve neodvážily. Itálie je krásná země, chápu, že se ti tam líbí, ale prosím, nemohl bys ji už nechat být? Je to jen přátelský návrh. Nechci tě naštvat.

A u nás v Čechách? Žasnu, jak odkrýváš štědrost našeho národa, jeho pohotovost a ochotu nezištně pomáhat. Kdybys to viděl. Celý národ šije roušky. Nepadli jsme na kolena a nečekáme, co nám kdo dá! Šijeme nejen pro sebe, celé dlouhé dny běží šicí stroje a lidé z vlastních zdrojů šijí pro nemocnice, domovy důchodců nebo své sousedy. Děkuji ti za tuhle lekci. Děkuji, že vidím, že můj národ je plný dobrých lidí. Já vím, co si myslíš. Nejsou takoví všichni, ale to dobro je teď hmatatelné a voní vzduchem jako první květy hyacintů. Mimochodem měl bys vědět, že hyacinty a jejich vůni miluji, stejně jako vůni šeříku. Vidíš, i to je jedna z věcí, kterou jsi za pár týdnů dokázal. Lidé sdílejí své fotky z přírody s popisem, jak blaženě jim venku bylo. Zavřel jsi nás v našich domech, a tak si teď vážíme každé procházky, každého slunečního paprsku, každého odstínu jarní zelené. Donutil jsi nás nasadit si roušky a skrýt svoji tvář. Daleko víc se teď dívám lidem do očí a jsem překvapená, jak krásné oči jsou a kolik toho umí říct. Měla jsem kamaráda, nevím, kde mu je teď konec a ten, když se mi díval do očí, říkával, zda vím, že oči lépe mluví, než vidí. Teď si na něj často vzpomenu, když vidím oči, jak se usmívají, oči, jak mají strach, oči, jejichž majitel má starosti. Ukazuješ nám, že se máme víc dívat na krásu, která je uvnitř druhých. Víc než na krásu tváře, kterou jsi nám schoval za roušky.


A ještě k tomu šití. To ti musím taky napsat, než na to zapomenu. Dnes mi psala jedna kamarádka, že si říkala, že se letos naučí šít…no a šup…tys jí to splnil. Šije roušky pro potřebné a jde jí to skvěle.

A mně jsi taky něco dal. Smíření. To především. Jistoty neexistují. Smysl je v tom dávat lásku všude, kde má moje ruka moc to udělat. Také odhaluješ povahu lidí v mém okolí, to je myslím hodně cenná zkušenost.

Víš, moc bych si přála, abyses naší rodině vyhnul, abys v naší zemi nezabíjel, abychom tvoji lekci pochopili a přijali rychle, a tak jsi mohl odejít. Snad to dokážeme. Jasně, že se o svoji rodinu bojím, bojím se o svoje kamarády, co řídí tramvaje, pracují v nemocnicích nebo sedí za pokladnou v obchodech, ale díky tomu strachu vím, kde je moje místo. Zase častěji peču chleba, to víš, snažíme se tě nepotkat. Prý brouzdáš obchoďáky a máš rád taková ta madla u nákupních vozíků. Častěji s dětmi maluji a hraji stolní hry, a ještě víc miluji místo, kde žiji. Chci ti prostě jen říct, že nejsem z těch, co tě vidí jen černě.

Ukázal jsi nám všem, v jak křehké bublině žijeme a jak nikdy nevíme, jaké bude naše zítra, ukázal jsi nám, že dnešek je důležitý a že čas je vzácný a naše rodiny mají vědět, jak moc je milujeme.

Doufám, že tě dopis potěší a porozumíš, proč ti ho píšu. A také doufám, že budeš respektovat vládní nařízení a budeš se pohybovat venku jen s rouškou. Chráníš tak sebe i druhé. Kdybys nemohl sehnat, napiš a já ti nějakou také ušiji.

S úctou, respektem a vděčně Venuše