Virová psychóza

Co se mi tak asi může honit hlavou. Strach. Strach z nemoci i bezmoci. Všude o tom mluví. Už není otázkou zda, ale jen kdy. Bojím se o své blízké, známé i sebe. Tak moc pokročilé lidstvo. A přitom tak lehce zranitelné? Je to možné? Není to jen nafouknutá bublina? Zhroutit se může vše. Ekonomika, zásobování, školství, zdravotnictví, bezpečnost. Vše je propojeno celosvětově. Co když je to jen v mojí hlavě?! Kéž by bylo. Mě to, ale ničí. Už teď, kdy mi ještě nic není. Co teprve, když se to dotkne známích, příbuzných. Létáme do vesmíru, máme hypersonické zbraně pohybující se 27 machů tedy 30.000km/hod, transplantujeme orgány, auta co jezdí autonomně, roboty, vědce, těžíme suroviny z kilometrových hloubek. A pak na nás vystartuje obyčejný neviditelný, neslyšitelný, nerozpoznatelný malý vir. A učiní těm všem výdobytkům stopku. Budí to dojem spiknutí. Nechce se nám tomu věřit. Před pár lety jsme nevěřili, že kůrovec sklidí celé naše lesy. A ten malý brouček převzal správu za lesy nad lesy. Co můžeme dělat? Tak to opravdu nevím. Změnilo mě to. A toho se obávám. Snad vyhrajeme ten boj se strachem i virem. Já tedy zatím prohrávám. Jsem však oslaben různými neblahými událostmi. Tak mě neberte jako bernou minci. Jděte do boje a ten vyhrajte. Ale je to jako požár na Sibiři, v Austrálii. O jeho konci rozhoduje vždy jen a pouze příroda a její živly. Soustředění všech geniálních mozků, financí pro záchranu lidstva. Možná si příroda jen řekla co už dávno ví. Bez nás ji tu bude líp. To nezní moc optimisticky. A může?


Měl bych.
No to tedy jo.
A proč jako?
Dělá to tak většina.
Tak jsem holt menšina.
Přemýšlím.
Proč?
No aby mi dal mozek klid.
Kam tím míříš?
To ještě nevím.
Lovím procházející i odcházející myšlenky. Skládám je do tvaru jako zedník dům, truhlář stůl, metař dvůr. A nebo taky sochař Churchilla.
No jo, jenže oni to umí.
Jako, že na rozdíl ode mě, myslíš. Taky se to nejdřív přeci učily. Sem tedy jako slyšel, že učený z nebe nepadají.
Ale padají, pomyslím. Ale těch druhých je holt víc.
Píle pomůže.
K odlišení z většiny.
K čemu to?
K vážení si se.
Co to je za divný novotvar?
To je můj útvar.
Využívám noc k psaní, když ostatní si spí.
Je ticho a o všem si rozhoduje podvědomí. Propůjčuji mu jen své tělo, prsty klikající na klávesnici mobilu. Čtu to a žasnu. Plodím jako švestka, hruška, či císaře družka.
Co když přijde sucho?
To už tady bylo. Co nám z něj tu zbylo?
Proto plodím zavařeniny, to až nebude odkud brát.
Pak nemůžou se mi smát.
Budou tomu tleskat i mě laskat.
V bídě pochopení.