Praga V3S a taky tma

Kdo může za splněný sen.
Možná den?
Venku se chystá slota a přitom je tam rota. Rota vojáků. Vojín Vata, kníže, zloděj.
V3S-ka hrčivě naskočí a z řady vyskočí.
Je to ta štábní, ta s boudou a kamny.
Dopravní značka hlásí dálnici. Si to ona hasí pětašedesát za pětapadesát na sto. Z výfuku jde černý dým. Voják fedruje kamna uhlím to jde silný sirný dým.
Přichází kopec, pilot podřazuje o čtyři stupně, zapíná uzávěrku diferenciálu přiřazuje nápravu. Jede osmičkou. Předjíždí v příkopu jdoucího hlemýždě i slimáka. Ostatní dálniční piloti za ní hynou, odpadávají.
Na vrcholu kopce jde vše s meziplynem hladce. Vypnout uzávěru i nápravu a pět stupňů víc. Hoří jim i líc.
Na tacháku sedm pětek.
Pilot stojí na brázdách, vzduch mu ušel a tak pošel. V zatáčce po nárazu. Bez airbegu, zóny jak to může být? Může za to velice, ta zpuchřelá hadice.

Tam je tma, že nevidím. Ale ji jo. Černou a hebkou, lehkou i těžkou, všeobjímající i kráčející i krájející den na dva díly. Ona není tma, zjišťuji po chvíli. Mám jen zavřené oči.
Oči černé má, to musí být má milá. Nemusí, může. Pomůže růže. Možná, snad, sad?
A v té noci se prádlo kradlo ze šňůry i mé milé.
S outěžkem jde za mnou, to je nemilé. Že tam nebyl. Jsem to ale debil. Kvůli tomu, že sem se prý nemyl.
Hrůza děs. A už je tu les. V něm stromy na nich větve a na jedné provaz. Není to odvaz ani obvaz. Visím tam s jazykem na vestě, skoro na cestě.
Ráno mě odříznou. Jako podsvinče podříznou.
Má milá tmo. Ty za to můžeš.
Kohouti kokrhají tu zprávu dál.
Dřív bych u Tebe stál. V obřadní síni bude plný sál.
Teď tam ležím v polstrovaný bedně.