O zajetí ptáků, o živlech a recidivistech

Už zase řvou. Po zimním slunovratu se den zaplaťpánbůh prodlužuje. Světlo vybízí k aktivitě. Mně by jen tak z postele nedostalo. Ale naši ptáci ve voliéře jsou ne něj citliví. Radují se z něj a řvou. Je jich deset, furt se dohadují, štěbetají, poletují, hrají si a trousí. Někteří z nich se nakrucují u zrcátka, jiní lezou do budek, nebo se houpou na houpačce. spárované páry se o sebe třou, potměšile klovou, poletují pospolu. Pak jsou z toho nakladená vajíčka. Vzpomněl jsem si na válku, na bombardování. To se zatemňovala okna. Co když jim to udělám? Vyspím se do desíti, to i oni. A pak, s o to větší vervou, zase mohou řvát.

Sabina. Jako ten vítr, myslím. Ta bouře co ona dokáže. A víte co dokáže Sabinov? Ta díra na Slovensku? Změnit život. Já tam párkrát byl. Jsem totiž recidivista. A tam je pro ně bydlení. V místním vězení. A já tam byl. Naštěstí jen jako turistický recidivista. A na oplátku teď, mně navštívila její sestra Sabina. Ze střechy mi tašky odcizila! A je to taky recidivistka, jako já. Prý se zase vrátí. To mám tedy radost.

O myšlenkách. Jsou jako noty v osnovách, hvězdy ve vesmíru, ryby v moři, písek v bouři. Sletují se jako ptáci v hejna. Občas jsou to jenom lejna. Třídím je jako kamení v kamenolomu. Myšlenka, realizace a pak představa důsledku. Co když jednou žádná mi nepřijde? Tak to nevím. Pomyslím. Bez nich to nepůjde.

Skoro devět. Jako ráno, aby bylo jasno. Ještě ležím. Obrovská gravitační síla mě tu uvěznila. Ruce váží metrák, tělo tunu. Co to je, proboha co? To je stáří a nemoc, ono odpoví. Tak to tedy ne, hošánku, pomyslím. Budu se muset přestěhovat tam, kde je přitažlivost nejmenší. Do vesmíru, na oběžnou dráhu. Vládne tam stav beztíže. Tam nebudou tyto potíže.