Projev 17.» autor: Jan Bartek |
Byla to hrozná štvanice
Za to, jak vyrůstal jsem
Na krčmě, malé osadě
Otec nás trápil, matku bil
A ta neměla co do hrnce
Výkřiky, údery, noci bezesné
Často jsme žebrali potravu
Se slovy v přeloženém papíru
Pohled upřený na podlahu
Za to, jak vyrůstal jsem
Na krčmě, malé osadě
Otec nás trápil, matku bil
A ta neměla co do hrnce
Výkřiky, údery, noci bezesné
Často jsme žebrali potravu
Se slovy v přeloženém papíru
Pohled upřený na podlahu
Tipů: 4
» 04.02.20
» komentářů: 6
» čteno: 487(6)
» posláno: 0
» nahlásit
Ze sbírky: Projevy -Jan Bartek
» 04.02.2020 - 20:25
byron
No a teď si vem...narodil jsi se do nuzných poměrů, otec grobián, matka utrápená chuděra. Děti s holou prdelí po žebrotě...však rodina jako základ státu byla komplet.
Já jsem se jenom vyskytl...:-)).
ST
Já jsem se jenom vyskytl...:-)).
ST
» 06.02.2020 - 08:13
ttragelaf
Byla to hrozná štvanice.....
ta věta patří Tobě
je to těžká věta
a
ještě někomu patří
ta těžká věta
patří ženě, které
zejména jeden mediálně známý
filosof
rozkročený mezi Milánem a Prahou
nemůže přijít na jméno
nebot´
kdo si dovedl život pohodlně zařídit
mezi
Milánem a Prahou
ví houby o pravém domově
a bude jen
tekutá inteligence
bez ukotvení
jak napsal jeden redaktor Respektu
...
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! -
Není více dobré stařenky!
Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem." Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.
ta věta patří Tobě
je to těžká věta
a
ještě někomu patří
ta těžká věta
patří ženě, které
zejména jeden mediálně známý
filosof
rozkročený mezi Milánem a Prahou
nemůže přijít na jméno
nebot´
kdo si dovedl život pohodlně zařídit
mezi
Milánem a Prahou
ví houby o pravém domově
a bude jen
tekutá inteligence
bez ukotvení
jak napsal jeden redaktor Respektu
...
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! -
Není více dobré stařenky!
Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem." Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.
» 07.02.2020 - 00:13
ttragelaf
já děkuji
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Projev 16. | Následující: Šťastný muž