Paštikářka

Cesty bez výjezdní doložky.
» autor: Časar
Paštikářka
Sestřenice Mařka se od mojí manželky lišila nejen vzhledem a věkem, ale zejména povahou, zájmy a chováním. Po sametové revoluci si zařídila menší květinářství, po kterém dlouho toužila. Začala se projevovat jako podnikatelka, které se podařilo osamostatnit a začala té situace plně využívat. Štěstí jí spadlo do klína. Žádná velká změna u ní ovšem nenastala, nadále se chovala jako prodavačka ze samoobsluhy Jednoty, kde od vyučení přežila totalitní systém s nejčastější větou - nemáme, zeptejte se příští týden.
Co k ní celou dobu neodmyslitelně patřilo, byla její šetrnost a počtářské záliby v oceňování člověčích požitků a potřeb. Byla typickou představitelkou českých turistů a cestovatelů, kterým se říkalo paštikáři. V době devizových příslibů to mělo své opodstatnění. Našinec si nemohl na poznávacích zájezdech, nebo při stanování u Balatonu se skromným přídělem valut moc vyskakovat.
Když jsme se jedinkrát, shovívavostí příslušných totalitních orgánů, dostali na společnou dovolenou auty do Jugoslavie, nestačili jsme se divit. S našimi dvěma suchými salámy Vysočina a jedním Poličanem, třemi zavařovačkami okurek a bochníkem chleba, jsme se nemohli jejich zásobám v podobě mnoha sklenic s různými zavařenými jídly, konzervami vepřového a hovězího masa, těstovinami, sušenkami, oplatkami, kafem a čaji a dalšími dobrotami vůbec rovnat.
Šli jsme na to trochu jinak. Za našich deset prostěradel, ručníků a tři kila kafe jsme se stravovali v hotelu hned vedle kempu celý týden.
Ani první zážitky z cest po kapitalistických státech a vysněných dovolených, neoplývaly hojností a přepychem. Pamatuji na zájezd do Skandinávie a jeden z pikniků na molu v přístavu Trelleborg. Na zemi vedle autobusu plynový vařič, na něm hrnec se španělským ptáčky. Jedli jsme z umělohmotných talířků a příborem, k tomu krajíce chleba. Náš autobus Karosa s nápisem Kooperativa s.r.o. se skupinkami turistů s mističkami si chodili domorodci fotografovat.
Divili jsme se, odkud Mařka s Karlem vzali výborné křupavé pečivo. Náš průvodce všem rozdával nakrájené krajíce chleba. Pochlubila se, že houstičky si nabrala u snídaně ve skautském domově v Halmstadtu, kde jsme před tím byli ubytovaní. Mlsně si pochutnávali a nenabídli.
„Mohli jste si přece nabrat taky, byly tam plný košíky,“ prohodila přezíravě.
Přes výhrady, které jsme k Mařce měli, některé výlety, nebo dovolené jsme podnikali společně. Její Karel byl vtipný parťák, takový smířlivý dobrák, na nenáročnou domácí stravu zvyklý. Počítali jsme vždy s tím, že s námi na obědy, nebo svačiny nechodí a stravují se zásadně z domácích zásob, které vozí s sebou, nebo získávají šikovně při snídani u švédských stolů. V jednom případě nás ovšem velmi překvapili.
Dostali jsme lístky do Národního divadla Brno od jejich dcery. Dárečku jsme si považovali, a na premiéru baletu Bajadéra v Janáčkově divadle jsme se opravdu těšili. Čekala nás vzácná chvíle, kulturní zážitek, neobvyklý pocit, povznesená nálada. Nechodili jsme do divadla tak často.
Setkali jsme se kupodivu přesně v podzemní garáži, zamkli auta a šli k výtahu. Mařka si najednou vzpomněla, že v autě nechala svačinu a vrátila se. Divili jsme se, nač potřebuje do divadla svačinu. Karel nám řekl, že si jídlo berou s sebou, aby nemuseli nic kupovat.
„To máte i pití?“ zeptala se manželka udiveně.
„Jó, něco Mařka brala,“ samozřejmě řekl Karel. On se o zásobování nikdy nestaral. Když nás Mařka došla, zeptala se jí manželka, co si bere do divadla za svačinu.
„Udělala sem dva chleby se sádlem a do termosky turka. Přece nebudu tady kupovat uschlé chlebíčky za padesát korun a ucmrndané kafe za čtyřicet. Nejsem blázen,“ vysvětlila pohotově a pohrdavě svoje úsporné opatření.
„Pro vás ale nemám, vy si něco koupíte, že jó,“ dodala spěšně, aby se vyhnula problému, že by se museli o svačinu dělit.
Ujistili jsme ji, ať nemá starost, že si něco o přestávce dáme v bufetu. Dali jsme si. Měli jsme s manželkou takový zvyk, vypít si vždy před představením
malé šampíko. Šampíko zrovna neměli, ale překvapil jsem je a koupil čtyři sklenky bílého vína. Mařka jen pokyvovala rozpačitě hlavou, ale přiťukla si ochotně. Konstatovala, že víno mají dobrý, ale ta cena za tak malou skleničku je hříšná.
„To se vám divím, doma byste za to měli celou flašku,“ neopomněla hned připomenout, že na to oni teda určitě nemají.
Svoji skromnost pečlivě dávali všude najevo. Věděli jsme jen z náznaků, že Mařka dostala v restituci několik desítek hektarů polí a lesa pro rodičích a že prý ani přesně neznali, kde ty pozemky jsou. Svěřili se, že to pronajali, protože sami by nevěděli, co s tím. Tvářili se jako chudáci. Karel říkal, že je aspoň nikdo neotravuje o půjčku.
O přestávce jsme šli do bufetu, kde jsme si dali espreso s mlékem a výborný desert. Byli jsme nakonec rádi, že s námi nešli. Zahlédli jsme je před divadlem s jejich krajíci chleba se sádlem, termoskou a nezbytnými cigaretami v puse. Pročítali při tom program s obsazením, který si od nás půjčili. Po představení se spěšně rozloučili a nabídku posezení v kavárně Mařka odmítla, že je ospalá a ráno musí brzy vstávat do práce. Karel jen pokrčil rameny:
„Tak zase někdy příště,“ omluvně dodal a pohodil hlavou za odcházející Mařkou. Dlužno dodat, že žádné podobné příště se nekonalo. Možná proto, že již od té doby jsme žádné lístky od její dcery nedostali.
Když jsme spolu byli na Ibize, byli ve svém živlu. Bydleli jsme v krásném bungalovu s bazénem, terasou a palmami. Na snídaně a večeře jsme chodili do sousedního hotelu. Bohatě zásobené švédské stoly se prohýbaly množstvím jídel, nápojů, zákusků, ovoce a dortů, studené i teplé kuchyně. Já jsem koukal jako blázen, co všechno si dávali na tácy. Říkal jsem si, proboha, to nemůžou sníst, takové množství jídla by bylo pro čtyři a ne pro dva. Co nesnědli, zabalili do ubrousku a šup s tím do tašek. Mařka si počínala rafinovaně. Měla velkou koženou kabelku, připravenou na stole. Na misku si nakladla sušené meruňky, rozhlédla se, otevřela pod stolem kabelku a šup meruňky do kabelky. Když to dělala několik dní, byl jsem zvědav, kam ty úlovky dává. Prozradila to veliká krabice v ledničce na pokoji. Byla na konci dovolené plná meruněk.
„Víš, kolik stojí sušené meruňky u nás?“ rezolutně odpověděla na můj dotaz, proč si dělá takovou zásobu.
Na obědy s námi nikdy nechodili. Mařka se vždy vymluvila, že mají s sebou něco z domova. Samozřejmě, že tím domovem myslela bohaté ranní švédské stoly v našem hotelu. Jednou jsem byl spoluúčastníkem zajištění jejich oběda. Šoupla mi do kapsy dvě vajíčka natvrdo, že je sama nemá kam dát. Karel se na to díval shovívavě a nijak proti tomu neprotestoval. S podnosem vybírala ze dvou až tří chodů kolem stolů několikrát a porce masa nebo řízků, ryb vždy naložila dvojmo. Při její chuti a skoro bych řekl hubené postavě, do ní večeře vklouzla jako nic. Její obvyklá věta na konci jídla byla: „Už nemůžu,“ přičemž se žádostivě až lítostivě dívala po plných stolech kolem sebe.
Jednou jsem jí potrápil. K večeři jsem si dal mimo polévky jen dva šproty, lžíci salátu a tři nakládané cibulky. Jedl jsem velmi zvolna, pomalu a čekal, až Mařka řekne: „Už nemůžu!“ Pak přišla moje chvíle. Vzal jsem tác a šel do zadní části jídelny ke stolům se zmrzlinou, pudinky, krémy, dorty a zákusky. Naložil jsem plný tác zmrzliny, doplnil dorty, dvěma hrozny vína a broskví. S takovou výbavou jsem přišel ke stolu a významně položil tác na stůl. Obličej se Mařce rozzářil a celá se napřímila.
„Kde si to našel?“ byla její první otázka.
„Kdybych to věděla, tak bych tam šla taky. Jenže, já už nemůžu, nemůžu!“
Přes její vzdechy bylo vidět, že jí alespoň očima a že si to vychutnává. Vím, že jsem se nezachoval podle etikety a můj úmysl nebyl čestný, ale cítil jsem určité zadostiučení v jakémsi protestu proti její nenažranosti. Když je to v ceně zájezdu v libovolném množství dostupné, tak si naložím, ať prasknu.
Ne všude se jí podařilo vyzásobit k obědu jídlo u švédských stolů. V hotelu Amathus v Limasolu na Kypru se setkala s naprostým nepochopením. Já jsem jí to nikdy nevytýkal, ale se zájmem jsem ji při tom pozoroval. Tu její samozřejmost, klid a nenucenost, když si do ubrousku balila plátky šunky a sýra, klobásky, mazala chleba pomazánkou a marmeládou a ukládala vše do kabelky. Tentokrát ji pozorovaly dvě servírky, které ji nijak v její přípravě oběda nerušily. Začal jsem mít dojem, že je to vlastně tolerováno a dostal jsem chuť to zkusit také. Kdepak, při odchodu z jídelny jí zastoupil cestu číšník a ukázal na kabelku. Výmluvným gestem ruky jí naznačil, aby vše vrátila na stůl. Co se dalo dělat, zvedla bradu, pohodila hlavou a zabalený oběd vyndala na stůl.
„To by jim chybělo, chudákům,“ komentovala svůj neúspěch, „podívej toho žrádla tady a pro dvě housky nadělají rozruch, hamouni.“
Číšník jí naštěstí nerozuměl, ale pozval ji, aby šla s ním, což s váháním nakonec učinila. Zavedl ji k druhému vchodu, kde byla velká tabule s nápisem:
„Taking food and cutlery out of the dining room is not allowed“. Mile se na ní usmál, uklonil se a odešel. Sestřenici to ovšem nevzrušilo, protože tomu stejně nerozuměla.
„Viděli ste ho, bublinu?“ naštvaně prohodila, „dělá, jakoby to tady bylo jeho. Při tom vo nic nejde. No bóže, dvě housky a kousek sejra. Hotel stojí majlant a pro drobek žrádla přece nezchudnou!“
Její rozčílená tvář vyjadřovala urputnou nespokojenost a my jsme se raději tvářili, že ji neznáme. Ve svém rozhořčení pokračovala zvýšeným hlasem tak, že se po ní dívali okolní hosté.
Velmi nepříjemná byla snídaně druhý den. Mařka s Karlem si naložili pořádnou porci všeho možného. Snad z každého tácu a mísy křečkovali na talíř, co se vešlo. Pak šli ještě jednou pro pečivo a zákusky. Celou dobu snídaně postávala poblíž našeho stolu servírka a Mařku pozorovala.
„Vidíš to káčo,“ naštvaně polohlasem pronesl Karel, „už s tím kruci přestaň. Teď nám ta holka bude čumět do huby, jestli zase něco nepakuješ do tašky. Ani se pořádně nenajím, do prčic!“
„Nebuď sprostej Kájo,“ bránila se, až ji párek málem vypadl z pusy, „dyť mám pravdu. Prosím tě, kolik ty housky se salámem můžou stát. Stejně to tady všechno nemůžou sežrat, podívej ty plný tácy, pak to vyhoděj, nebo nasypou rybám.“
Své zklamání, že nemohla připravit nic k obědu, si vyrovnala alespoň poznámkou:
„Kájo, vem si víc těch ubrousků, přece si je nebudeme kupovat!“
Kája jen mávnul rukou. Bylo vidět, že se nehodlá účastnit spořivých činů Mařky a mrzutě odešel na terasu, kde si zapálil cigaretu. Bylo mu už z chování Mařky trapně. Peněz měli dost, nechápal, že se svého zvyku nedokáže zbavit.
„Vidíš ho,“ zlostně vyprskla Mařka, „von si neveme ani ten blbej ubrousek. Přitom je to v ceně polopenze. Kdybych se mu já nepostarala vo jídlo, tak by sušil hubu, moula jeden.“ Sama strčila do kabelky celý svazek ubrousků, ani se nerozhlédla.
Mařka dokázala využít všechny možnosti, které hotelové služby poskytovaly. Nic jí neušlo. Místo opalovacích krémů, nebo sprejů, přelévala každý večer do své skleničky olej z karafy připravené na tácku na stole. Tvrdila, že olivový olej je lepší než nějaký sluneční faktor. My se mazali různými třicítkami a jí opravdu stačil jen olej načerpaný z karafy u stolu. Nikdy se nespálila a my jsme nikdy nebyli tak krásně opáleni jako ona. Vlastně i Karel, protože ho důkladně mazala také. Jen si stěžoval, že se po olivovém oleji více potí a smrdí.
Karel se jednoho dne vzbouřil. Pravděpodobně se na pláži pohádali, protože za námi do hotelové jídelny přišel naštvaný, rozmrzelý a funěl. Podíval se, co jsme si dali k obědu a rychle si prohlédl jídelní lístek. Názvy jídel ho neoslovily a objednal si totéž co my, keftedes, velice chutné masové kuličky s omáčkou a chlebíkem paximadi.
„Můžeš si k tomu dát rýži, nebo bramborovou kaši, jestli chceš,“ poučila ho manželka.
„Kde máš Mařku?“ zeptal jsem se ho překvapeně.
Místo odpovědi mávnul rukou a pak zabručel něco o rozteklém sýru s připlácnutým salámem.
„Chci se jednou normálně najíst a nezobat zbytky od snídaně,“ odfrkl nasupeně, „ať si to sní sama, šetřilka vymaštěná!“
Ve chvíli, kdy jsme si všichni tři pochutnávali na skvělé řecké kuchyni a připíjeli vínem, přiřítila se Mařka. Rozhlédla se kolem stolu, beze slova popadla čtvrtý příbor a napíchla si jednu kuličku z talíře od Karla.
„Máš to dobrý Kájo,“ řekla s plnou pusou, „musím to ochutnat, aby si nejedl nějakej nesmysl.“
Karel se již na zbytek kuliček jen díval, a poslouchal, jak Mařka mlaská. Snědla mu polovičku porce a ještě si dovolila vzít dvě kuličky ode mě. Paximadi jí nechutnalo, takže se Karel mohl alespoň dosytit chlebem.
Od té doby již Mařka nikde u snídaně nepřipravovala jejich oběd, ale chodili s Karlem na jídlo s námi do restaurace. Stejně však tvrdila, že jsme jí dovolenou otrávili, protože jsme jí s Karlem její ranní tajné přípravy obědů znemožnili. Odnášet ráno z jídelny velké svačiny byl její rituál, o který jsme jí ošidili. Příští rok jsme s nimi nejeli. Měli rezervovaný hotel all inclusive na Maledivách. Na to jsme již my neměli. Tak se z paštikářky stala blahobytná turistka, která na to má a nemusí se u snídaně předvádět jako Češka.
Tipů: 6
» 30.01.20
» komentářů: 1
» čteno: 45(3)
» posláno: 0


» 31.01.2020 - 10:51
ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Neviditelné echo | Následující: Posudek

Novinky

31.03. SuperTipy
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Hazentla + 1 skrytých [2]
nováčci
endlessness
narozeniny
anezkazemenova [3]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Excalibur meč

Znáte legendu o bájném meči používaným samotným králem Artušem?

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.