Tvůj smích náhle dozněl ulicí

Tak dělej, už půjdem...
Stojíš před výlohou
zrovna začíná sněžit
a ty se směješ
Sakra proč?
Jdu k tobě...
Vyhýbám se lidem
pod šedivou oblohou
je jich stále víc a víc
Takovej divnej den
nad městem poletuje sníh
a ty tam pořád stojíš
a směješ se jen...


Připadá mi
že na město padl splín
šedivé postavy
tiše mě míjejí
bez jakéhokoliv výrazu v tváři
Právě rožly se lampy
a vše v jejich mihotavé záři
vrhá tak tajemný stín
Děsí mě to...
Slyšíš!
A taky ten tvůj smích...


Ve výloze nic není
ani sklo!
Je to divný...
Jen jedno jediné obrovské zrcadlo
Ale nejsme v něm vidět
nedává to smysl
Bez dechu pozoruji
to prazvláštní divadlo
Jakési postavy...
spíše jen obrysy
jako by se snažili
dostat se ven
děsí mě to
a ty se stále směješ jen...

Hledáš svůj odraz v zrcadle
mám dojem...
směješ se a
natahuješ k němu ruku
otočím se a zvedám hlavu
snažím se zachytit něčí oči
alespoň jeden pohled z davu
nic...
nikdo to nevidí?
proč mlčíš?

Tvůj smích náhle dozněl ulicí
když jsem se otočil
hledám tě...
ale kde jsi ty?
Pryč!

Spatřím tě v zrcadle
teda aspoň myslím,že jseš to ty
Natahuješ ke mně ruku
ukazuješ mi dotkni se...
Nastavuješ dlaň
a do toho ten sníh
a šedé stíny okolo
děsí mě to
počkej...
dotknu se tě...
teď...