Toxin (1/3)

Toxin

Hlášení: Virus! Systém byl napaden virem. Spuštěn proces probouzení.

Něco cvaklo. Hlasitě a dlouze. Rozbolela ho hlava. Před sebou viděl jen to hlášení, ale přes bolest jej příliš nevnímal. A pak mu svět explodoval. Přímo uvnitř něj. Epicentrum bylo v hlavě. Jako by mu někdo tahal mozek ven malým otvorem. Šílel ze zážitku, který se nerovnal ničemu, co by si byl schopen vůbec představit. Nemohl se ale bolestí zmítat. Byl něčím přikurtovaný. Nemohl ani řvát. Cítil, že má cosi v ústech a přes obličej nasazenou nějakou masku. Nic ale neviděl. Písmena obsahující hlášení zmizela a nahradila je tma.
Apokalypsa v jeho hlavě konečně ustala a on naopak pocítil uvolnění napětí. Maska z jeho obličeje se otvírala jak vrata vesmírné lodi a on jako astronaut mohl konečně vidět nový svět. Současně s maskou mu vyjela z úst průhledná hadice. Zůstala po ní nepříjemná pachuť.
Před ním byl interiér nějakého pokoje. Vypadal velice tmavě a zašle.
Je to můj pokoj? Kdo sakra jsem? A z čeho se to probouzím?
Otázky přerušila klapnutí. Uvolnily se kovové objímky, které držely jeho ruce na opěradlech křesla. Rovněž nohy měl již volné. V hlavě mu hučelo a bolest, která již slábla, byla pořád ohromující. Sáhl si na hlavu. Právě někam tam, odkud bolest cítil. Nahmatal něco kovového. Jemný plátek kovu na jeho jinak zarostlé hlavě. A uprostřed toho plátku byl otvor. Lekl se.
Mám díru v hlavě!
Pochopil, že měl připojený kabel, který teď bezvládně visel vedle něj. Nad křeslem byla malá konstrukce s maskou a oním kabelem. Zkusil se zvednout. Šlo to ztěžka a s každým centimetrem, kterým se narovnával, slyšel a cítil křupnutí. Ztuhlé klouby proti jeho počínání tím alespoň trochu protestovaly. Měl pocit, že celé věky jen seděl a chůze se pro něj rovnala zázraku z největších. Malý krůček vpřed a drobná radost, že to umí.
Otočil se a hleděl na křeslo. Krom konstrukce s kabelem a maskou za ním stála velká uzavřená nádoba, ze které vycházela průhledná hadička, kterou měl v ústech. Na nádobě byl velký nápis RV128. Netušil, co by to mohlo znamenat. Z jejího dna potom pokračoval po zemi silný kabel, který se spojoval s tím, z masky a pak pokračoval ke dveřím na druhé straně místnosti.
Tak tohle je můj domov? Temná špinavá kobka a křeslo s kabelem, co si napojím do hlavy?
Stále cítil bolest a měl nutkání si sáhnout na místo, kde měl na lebce díru. Ale radši to nechal být. Stál uprostřed místnosti s tmavě zelenými stěnami. Když šel k jedné stěně blíž, rozpoznával, že to není barva. Byla to směs špíny a plísně. Viděl otevřené dveře do ložnice s postelí a skříní. Postel byla obalená silnou vrstvou prachu. Jedny dveře vedly do zplesnivělé koupelny. Jeho byt vypadal spíš jak pavoučí hnízdo. To i díky mnoha hustým pavučinám. Byly obrovské. Nikde ale neviděl jejich obyvatele. Neměl ty osminohé potvory rád. To si pamatoval. Ale na své jméno si nedokázal vzpomenout.
Musel jsem v tom křesle být hrozně dlouho. Ach bože!
Podíval se na ruce. Pohled ho vyděsil. Vrásčité a sešlé. Ihned šel do koupelny a ze zrcadla setřel silnou vrstvu prachu. Šlo to těžce, ale nakonec se viděl. Je starý. Je z něj dědek. Sedmdesát? Nebo víc?
Proč? Co jsem udělal se svým životem? Co to má znamenat!
Zařval z plných stařeckých plic. Rozkašlal se. Cítil únavu. Bolest odeznívala, ale probouzel se hlad. Netušil o sobě nic, ale pochopil, že v tom křesle asi seděl příliš dlouho. Nepamatoval si, ani co vlastně viděl, když měl na sobě tu masku. Vešel do ložnice a hledal nějaké informace o sobě.
V nočním stolku našel velkého pavouka a také podivnou kartičku. Byly na ní čísla a písmena. Nedávaly dohromady ale žádné slovo. A byla na ní jeho malá fotka. Alespoň se domníval, že jde o něj. Viděl mladou oholenou tvář.
Ach ne, já musel sedět v tom křesle celá desetiletí. Je to vůbec možné?
Stále nevěděl, kdo je a proč si nic nepamatuje. Rozhodl se, že půjde ven. Stejně tu nemá nic k jídlu, a pokud chce odpovědi, musí je hledat.




2.

Chodba mu přišla známá. Klasická paneláková. Schody dolů, zábradlí a naproti dveře do jiného bytu. Stejně jako jeho byt i chodba nesla tmavě zelenou barvu směsi špíny a plísně.
Zkusil zvonek u protějších dveří. Nefungoval. Tak klepal. Čím dál silněji, aby udělal pořádný hluk, ale nic. Dokonce se pokusil do dveří pořádně udeřit, ale byl to směšný nápad a rozbolelo ho akorát rameno.
Jsem dědek. Takhle se akorát zabiju.
Sešel o patro níž a zkusil to na dalších dveřích. Zvonky samozřejmě nefunkční, klepání bezvýznamné. Když byl o další dvě patra níž, jedny dveře byly poničené. Někdo vymlátil kování a zámek. Vešel do bytu. Našel v něm bordel. Rozházené oblečení, vytažené šuplíky poházené po zemi. Někdo se sem vloupal a hledal něco cenného. Byl to jednoduchý cíl, protože majitel bytu seděl na křesle s maskou na obličeji a zavedenou trubicí do úst. V přítmí vypadal jako bizarní král na svém trůnu. Jak z nějakého hororu. Chyběl jen moment, kdy se maska zdvihne a král něco udělá. Opět ten známý kabel vedoucí z masky a nádoby s nápisem RV128. Mizel vedle dveří do zdi a za ní pokračoval do podlahy.
Přešel až ke králi. Žil. Jeho hruď se pravidelně zdvihala. Dlouhé klidné intervaly. Pomalejší než při spánku.
Spí? Nebo něco sleduje v té masce?
Král byl muž a stejně jako on sám už starý.
Proč se taky neprobudil? Mám se o to pokusit já?
Zkusil to. Snažil se nadzvednout masku. Nešlo to.
Křičel a plácal krále do rukou. Nic.
Dokonce sáhl na průhlednou hadičku a pokoušel se ji vytáhnout z králových úst. Cítil, že s ní trochu pohnul. A pak něco začalo pípat. Lekl se a uskočil. Viděl, jak se hadička zasunula zpět. Pak pípání utichlo. Došlo mu, že muže nevzbudí a netuší, jak ho z křesla vysvobodit.
Porozhlédl se po bytě. Vypadal prakticky stejně jako ten jeho. Nenašel nic zajímavého. Oblečení, stará herní konzole, tablet, fotky osob, které mohly být kýmkoliv, ale když už chtěl odejít zpět na chodbu, všiml si papíru na podlaze. Někdo, ho tam asi upustil. Zvedl ho a rychle přečetl.
Šlo o nějaké poděkování za dlouhodobé testovací služby. Psalo se tam, že král testoval už spoustu přístrojů a za deset let činnosti si vydobyl velký respekt u vývojářů Absolute Game Experience.
„Patříte k těm, kteří dokáží náš produkt dostat do všech domácností světa. Naše křeslo se stane domovem všech. A vy dostanete možnost…“
Někdo utrhl zbytek papíru a ten tu už nikde nenašel. Srovnával si to v hlavě a vyšel ven na chodbu. Ještě zkusil otevřít několik bytů, ale nepodařilo se. Lupiči se dostali jen ke králi. Nicméně to bylo cílené vloupání. Něco tam hledali. Přemýšlel o „Absolute Game Experience“ a o tom, domovu pro všechny, a vyšel před dům.

Před panelákem býval trávník. Patrně tu rostly i keře a několik stromů. Z nich zbyly jen holé kmeny a větve. Někdejší zeleň byla zapomenuta. Stromy bez života, místo trávy hlína. Přetrval jen beton a asfaltová silnice. Stál a díval se na silnici, kterou lemovaly další panelové domy. Stejné jako ten, ze kterého vyšel. Šedivé až černé. Nebe bezbarvé. Jako by na něm cosi viselo. Nějaká hustá látka, co brání pohledu na pravou oblohu. Připadalo mu, že někdo celé místo natřel smutkem. Foukal lehký vánek. Přišlo mu, jako by to však byly duše, které jen bloudí po zapomenutém sídlišti.
Došel až na silnici. Z jeho domu, ale i z ostatních vedli na silnici kabely a ty se tu spojovaly v jeden skoro půl metru silný. Kabel pak pokračoval po silnici kamsi dál.
Co dál? Co mám dělat?
Potřeboval odpovědi. A také především jídlo. Rozhodl se následovat kabel, protože na jeho konci musí být řešení.
Když ušel asi dvě stě metrů, všiml si něčeho zvláštního. Zahlédl pohyb u jednoho z domů.

3.

Mám jít za ním? Udělá mi něco?
Lidské instinkty jsou stále stejné a zůstávají v nás implementované nadobro. Je to příroda. Strach o život, obezřetnost, ale také zvědavost.
Šel po silnici vpřed a postava se stávala větší a rozpoznatelnější. Byl to asi stejně vysoký muž jako on a rovněž vypadal…staře. Chlap si ho všiml. Chvilku se jen díval, ale pak mu šel vstříc.
Dědek jako já. Potřeboval by hůl, jak pajdá.
Stařec před ním zastavil a pozdravil:
„Ahoj, já sem…nevim, jak se jmenuju, ale mám hroznou radost, že tu nejsem sám.“
„Ahoj, mám ten samý problém. A taky mi vůbec nesedí, že sem tak starej.“
Mluvili obezřetně. Možná trochu křečovitě, ale nemluvili celá desetiletí. Hned to prostě nejde úplně dobře. Stáli tam jak dva panáci. Zmatení, unavení a nešťastní.
„Hráli sme dost dlouho. Je to divný, přeci by sme neobětovali celý život pro nějaké hry.“
„Hry? Myslíš, že jsme celou tu dobu hráli nějakou virtuální hru?“ ptal se, ale dávalo mu to smysl a snažil se rozpomenout, co to za hru mohlo být.
„No a co jiného by sme v té virtuální realitě dělali? Mám takové útržky…z té hry možná. Určitě sme něco hráli.“
„Asi máš pravdu. Hele! Podívej,“ řekl a ukázal směrem k paneláku na pravé straně. Právě z něho vyšla osoba.
„Babka,“ řekl stařec.
„Začínám mít pocit, že krom nás starých tu už nikdo jiný není.“
Šli přímo za starou ženou, která se dezorientovaně rozhlížela kolem sebe jako by hledala nějaký záchytný bod.
Já sem starej, on je starej a ona je stará. Ale všichni beze jména. Ano jeden z nás si to nepamatuje.
„Nikdo si nic nepamatujeme, ale nějak bychom si říkat měli,“ řekla ta stará dáma, která měla vrásčitý obličej, ve kterém byly usazené, jak dva drahokamy, krásné oči. Věřil tomu, že to byla atraktivní žena, ale před mnoha a mnoha lety.
„A protože si připadám jak Alenka v říši divů, říkejte mi Alena.“
„Hm, tak tedy ahoj Alenko. Já sem…já sem… nevím proč, ale pamatuju si jméno Dark Lizard. Tak mi tak říkejte,“ řekl stařec.
„To zní jak nějaký herní nick,“ reagoval zatím bezejmenný probuzený.
„Jo, už to tak bude. Je to šílený. Svoje jméno si nepamatuju, ale na to, jak jsem si říkal ve hře, to si vzpomenu. Asi sem byl jen ubožák, co dokázal žít jen hrama.“
„A jak máme říkat tobě?“ zeptala se Alenka zatím bezejmenného probuzeného.
Nepamatuji si nic. Nick, jméno nebo cokoliv dalšího. Prostě si nějaké vymyslím.
„Asi Honza. Jako hloupý Honza. Tak si právě připadám.“

Alenka, Dark Lizard a Honza šli po silnici podél silného kabelu. Nemohli se více poznat, protože neměli, co by řekli. Své životy neznali, a ačkoliv vypadali jako staříci, připadali si jak novorozenci, kteří právě přišli na svět. Musí ten svět poznat od nuly. Mimina ve světě, kde jsou lidé napojeni na nějakou virtuální realitu, jak si domýšleli, a zdi jejich bytů pokrývá směs špíny a plísní. Panelovému městu vládlo ticho. Honzu to ticho děsilo. Vždycky bývá předzvěstí něčeho strašného, ale tady, jak se zdálo, znamenalo prostou realitu věci.
Pak potkali další lidi. Všichni staří, zmatení a beze jména. Jako by Země patřila důchodcům.
Možná směšné, ale já chci vidět mladé lidi. Kde jsou? A sakra, štve mě, že jsem starý já. Chci zpátky ty roky! Chci zpátky svůj život!
Desítky starých lidí pochodovala jak legie demonstrantů za zvýšení důchodu. A přidávali se další. Jako by s podivnou pravidelností z každého domu byl probuzen jeden člověk. To však přestalo platit a někdy z paneláku nevyšel nikdo, jindy třeba tři lidé. Honzu udivovala podoba města, kterým procházeli. Jen beton, obdelníkové panelové obludy a jinak nic. Pořád dokola. Jako by při stavení města už neexistovali architekti. Šli dál podél stále silnějšího kabelu, který měl již metrový průměr.
Z chůze se stávalo plahočení a někteří už to dokonce vzdali a sedli si na chodník u silnice. Honzu trápilo píchání v kyčli a hrozný hlad.
Pak se najednou ozval Dark Lizard:
„Myslím, že jsme u cíle.“
Asi sto metrů před nimi silnice končila. Na jejím konci stála ohromná budova. Moderní se spoustou pater a hlavně celá prosklená. A přímo do ní vedl i kabel.
Konec cesty. Konečně.