Vůle

Vůle


Noční ticho přerušoval silný déšť, jehož kapky ztěžka dopadaly na okenní římsu, doprovázené občasným přejetím auta přes silnici a tikot nástěnných hodin, které ukazovaly deset minut po půlnoci. V posteli ležel muž J. Každou chvíli se převaloval z boku na bok. Nedařilo se mu usnout. Otočil se na záda, otevřel oči a pozoroval strop pokoje. Nebyl už jeho, nepatřil mu dům, ve kterém se nacházel; postel, skříň s vyžehleným, nošeným i nenošeným oblečením, kuchyň s jídlem jež skladoval v lednici a špižírně, sklenici s vodou na nočním stolku, které se zřídka napil, zahradu se záhonem tulipánů…, to vše a zejména jeho milovaný život – nic nevlastnil. Zaprodal se ďáblu kvůli dnu, který ho za pár hodin čekal. To on teď měl to, co kdysi patřilo jemu. Dnes má zemřít. Smrt si ho vyhledá odpoledne, když právě bude obědvat. Věděl to už sedm dní. Muž J. zavřel oči. Přemítal si v hlavě setkání s oním pokušitelem; čas se zastavil! Vzduch nabral pachuť plísně a čokolády. Muž J., který se zrovna chystal odejít z domova na večerní procházku, nečekaně strnul, když se dveře pohnuly. Zcela otevřené odhalily elegantně oblečeného člověka v báječném zmrzlinovém obleku – vanilkově bílém. Promluvil: „Jsem ďábel a vím, po čem nejvíce toužíš…, ne ke mně se nemusíš modlit, já poslouchám myšlenky. Stojím tu a nabízím ti obchod – nebo službu, chceš-li říci jinak. Ano? Souhlasíš? Ne, řekni to nahlas! Toužím to slovo slyšet, chci ho vnímat, chci ho vtisknout do své podoby.“


„Ano, souhlasím,“ řekl muž J.


Otevřel oči. Stále byla noc a on ležel v posteli. „Ano, souhlasím, ale raději věřím v lidi než v tebe,“ řekl. Sáhl pod polštář, uchopil skrytý kuchyňský nuž a s odhodláním zavraždil to, co již jemu nepatřilo.