NA LÁSKU VE HVĚZDÁCH

Žijeme pro bolest?
Ze které utéct nejde?

V milování Tvého já
propadám touze uvnitř stěn
kde se rozbíjím hlasy písní
hymnou tóny našeho setkání
co mám před sebou
pokaždé když zavřu oči
můžu pocítit že nejsme

pro sebe sami. Po jakou dobu?
Kdy rozhodne blízkost

ve Tvé situaci? Kolikrát?
Ach ještě kolikrát...
budu psát o Andělech ve Tvých očích
až budu Ti viset na rtech
že snad budeš mi

blíž? Neublížíš? Pod kůží mám Tě
po celý čas s vírou
stále doufám od strany 2005
že napořád můžeme být
po celý čas uvnitř srdcí
pro sebe jen sami.

Vím že nakonec nebudu litovat
toho co říct jsem Ti měl
o nás v každém polovičním doteku
který mi byl ukraden.

Snad za mnou sama
přijdeš a já pochopím
že se mnou chceš být
pod hvězdou jedinečnou
kterou jsem Ti věnoval
básní první a poslední.

Nevyčítám si naše dny
zabité v mé bolesti
příběh se nám uzavírá
má to tak být
s malým pocitem viny.

/
Přemýšlím
co až nebudeš se chtít vrátit
nebo neodepíšeš a já zapomenu

snad nezapomněla jsi
že spálit nás může i sníh na rukou
druhé strany křídel mince

před propastí neuhnu
ve svobodě nadšení
kdy konec a pád
bolí se slzami na ramenou.

Kdo to byl?
Koho miloval?
Čím mohl se stát?
Zaplatil ostatním verše bolestí?

Do srdce Tvého jsem zabloudil
jednou se mi snad vrátíš.
až tady nebudu pro Tebe.

Nebo mě vymažeš na počkání?
Přetnutých vzpomínek na blízkost?
Abych dále neexistoval?
/

Naposled Ti věnuji
slova že Miluji Tě
co pro mě znamenáš
a kým jsme mohli být
v milostném příběhu

odpusť mi prosím
zapomeň na všechno
v zahradách slitování

touhle básní 208.
veršem 3 208. pro Tebe.




2.10,2018 21:30