Identita

Tak dnes. Den D. Už mne nebude bolet koleno. Konečně! Jsem ráda za naše zdravotnictví. Bude ode mne mít pokoj, už jej nebudu otravovat. Hezky ráno budu v 7:00 na značce. Ano, nebudu pít, jíst, odlakuji si nehty a budu tam včas. Nic nebudu zveřejňovat, kdybych náhodou chtěla vyfotit sama sebe, musím požádat o svolení. Všechno podepíšu.
Nic neřeknu, nikomu, nic neprozradím a budu v souladu s GDPR. Podepsáno, kupodivu nechtěli vlastní krví. Nechám si tu berličky, věci a hupky domů, spát budu doma, šetřit se musí..Tak a nashle ráno.
Příjemné, temné ráno, mobil mne uvádí do bdělého stavu v čerstvých 4.15. Ale co, na značce jsem přesně v 6:50. Jenže? Není čas. Musím čekat. No co, vybavena čtením, sedám na vyznačenou lavici a čekám, příjemnou hodinku a půl. Skoro jsem tu knížečku přečetla.
Přilétá sestra a bleskově mne směruje na pokoj. Ví, proč mne tak rychle strká. Dostávám hned lékařskou spršku proč nejsem na lůžku. No, nejsem, zatím žádné nemám.
Mám, samozřejmě, že mám, systém mi jej už dávno přidělil, jen já jsem trochu mimo něj.
Na ruce sice mám náramek a na něm všechny osobní údaje, jen nevidím nikde čtečky. No, vidím dobře, ony nějak nejsou, nikde. Ale nevadí, je tam vše i napsané. Proč ten čárový kód?
Kdyby jednou…Budou tady připraveni.
Šup do postele, už je tu odvoz. Vše jde jako na drátkách.
ALE?
U okénka příjmu na sál nastává první malá konverzační přestřelka.
„ To je paní Nováčková?“
„ Ne, Veselá“
„Proč jsi přivezl?“
„ Dali mi ji“
„No a my ji chceme?“
Vstupuji do konverzace.
„ Já věřím, že ano.“
„Počkejte, tak já se kouknu.“
Vzhledem k tomu, že jsem nahá pod zeleným příkrovem, přemýšlím usilovně, kam tak asi vyrazím, když mne nebudou chtít. Ne, ne, musí si mne tady nechat, neumím řídit postel
a zároveň v ní ležet.
„Ale, jo jste tady, ovšem budete muset počkat. Počkáte?“
Chtěla jsem si ještě skočit na kosmetiku, no, ale když je ta šance čekat, tak jo.
„Někde bych tu počkala.“
„ A kam Vás dám?“
„Někam do rohu, budu mlčet a čekat.“
„Tak jo, tak mi ji sem dej, dám ji tamhle ke zdi.“
Doufám, že tam budu jen v tom rohu na lehátku, snad to není konečný ortel.
Sláva, lékař. Rychlou chůzí s úsměvem na tváři se ke mně blíží. Úsměv tuhne a pohled mrazí.
„Vy nejste paní Nováčková!“
„Ne, nejsem.“
„ Co tady děláte?“
Chtěla jsem na solárko, a tady je to prý fajn… ne, není místo na vtipy, přiznávám, co tu pohledávám a kapacita jde za tím, co mne tu odstavil.
„ Co tu dělá? Kde je paní Nováčková!“
„Přivezli tuhle, jde na B 10, potom.“
„ A kde je paní Nováčková?“
„Nevím, tu nepřivezli.“
„Tak ji někde najděte, hned!“
Ráda odpočívám uprostřed dění. Pláštíky běhají sem a tam, občas ne mne někdo koukne ve smyslu, tahle je živá? Čekám, čekám, ostatně co jiného mi zbývá.
Pozor, blíží se opět lékař, tentokrát „ ten můj“. Krátká konverzace a skutečně mne odvážejí před sál.
„Vy jste paní Nováčková?“
Ne, ten sen ještě neskončil. Zase jsem zklamala. Nejsem. Ale, zdá, se, že do někoho říznout chtějí, tak berou i mne.
To má ovšem jednu podmínku, je třeba mne uspat, aby byla slyšet hrající hudba. Mé žíly jsou ve svém standardním módu a rozhodně do sebe dobrovolně nikoho nenechají trefit. Stáhly se až na úplné dno a tak si jen tak pohrávají se sestrou, lékařem a tak. Je to ale jejich standard, trpělivě čekám. Vím, že to stejně prohrajou. Přes několik urgencí, ať už jsme na sále, anesteziolog uklidňuje třesoucí se ruce sestry a zároveň už trochu razantně vysvětluje, že pacientka je stále plně při vědomí
a tak řezat do ní stále nejde. Získává tím mé velké sympatie. Patrně už jen ze cviku se občas někdo přijde zeptat, jestli jsem ta Nováčková. Líbí se mi, že už i sestra je odbývá, ne vážně není.
Konečně jsem tam, kde jsem chtěla. Snad již standardní otázka.
„ Jste paní Nováčková?“ tentokrát to zajímá personál na sále.
„Ne, nejsem a to koleno na obrazovce taky není moje.“ Nejspíš jsem součástí nějakého testu.
„Ne, to není, za chvilku tam bude to Vaše,“ uklidňuje mne sestra, ale sama taky úplně klidná není, prý mne pomalu uspává. Zároveň odráží další útok na moji identitu. Jo, je tři dny před vánoci a všichni nejspíš pospíchají.
Přichází anesteziolog a razantně sděluje všem připraveným kolem mne, že dokud mne neuspí, musí počkat. Zdá, že situaci na chvilku zcela ovládl a já doufám, že ji dál bude mít pevně v ruce. Přichází sladký spánek.
----

Jsem na pokoji. Našla jsem zase vědomí a povídám si
s paní vedle. Sděluji jí zážitky. S humorem jak jinak.
V podstatě jsem zcela v pořádku, vše dopadlo jak mělo, ale obě
se zasmějeme.
„To koleno, bylo moje,“ povídá spolupacientka. No prosím, všechno má svůj důvod.
Personál přiváží další „ spoluležící“.
„Dobrý den, jmenuji se Nováčková“, představuje se.
Následuje salva smíchu a paní na nás kouká velmi překvapeně.
Jen co popadnu dech, hned jí vše vysvětluji a i ona se směje. Zná jen začátek historie, byla totiž celou dobu v „ čekací chodbě“ u okénka a viděla, jak mne přivezli a také jak mne vezli spící zpět. Protože je také disciplinovaná, tak čekala, až ji někdo bude „ chtít“. Nejspíš ji někdo z personálu „ zaparkoval“ na špatné místo.
„Mohu se zeptat, s čím tady jste“ ptám se.
„S ramenem“, odpovídá se smíchem.
Jo, život je jen jeden a být pesimistou by Vás zabilo…:-)

P.S. Ač to možná nevypadá, příběh je zcela reálný. Ale jak jsem psala výše, neprozradím kde, je to totiž "úplně tajný"…:-)