V ruce mince se třpytící

Vltavou temnou se vody valí,
sychravě píseň podzimu v duši zní,
stíny stromů dlouží se a plouží
pod stín jezdce na stezce pobřežní.

Druhého břehu řeky vidět není
pro mlhu hutnou v údolí sevřeném,
jak nevlídný je to jen k výletu čas,
s duší i krajem v šero ponořeném.

Řeku u Klecánek již soumrak halí,
k přívozu dorazím právě včas,
s cáry mlh ke břehu člun se valí,
již k nalodění zve převozníkův hlas.

Pokynu těm, kdož dříve již zde stáli,
divně hledí na mne, prý ať sám si jedu,
do člunu sestoupím a dvackou platím
převozníkovi tak podivného vzhledu.

Pohledem pomněnkovým se usměje,
„to dvakrát je víc, než od jiných mám“,
Proč říká to? Jako abonent cenu vím,
však cíli jsme už blíž, i mým obavám.

V chuchvalcích mlhy se už choulí
druhý břeh, vlevo Roztoky jen tuším,
vlhko a mlhy pach chřípí dráždí,
a to ticho ponuré nesvědčí ani uším.

Do břehu slabý náraz, řetězu zařinčení,
sotva z člunu vystoupím, ten opět odráží,
v oparu zřím na lodi postavu vychrtlou,
převozník pohledem ostrým mne zpraží.

V ruce má minci se třpytící, co já mu dal,
řka „to víc je, než obolos. A ano, již asi víš,
ta řeka není Vltavou a mne Cháron zvou,
a místo Tichého údolí Hádova říše čeká tě,
tam výš...“


(Obolos je drobná mince o obsahu asi 0,5 gr stříbra,
tedy v současné hodnotě kovu přibližně 9 Kč)