V letu sluncem se smějící

jen oka mžik,
jen záblesk,
jenž v oblouku se mih
jak slunce v jejím letu
jemně ji pohladilo,
než za šumu
jen sotva znatelného,
omámeně točící se,
do kašny žbluňkla.

Jen kola se rozvlnila
na klidné hladině,
jen kašny stěna vadila,
by až k obzorům
kola nerozlila se,
jen hladina se zavřela,
nad ní, tou předposlední,
ještě sluncem zářící,
v ten krásný den,

Jen oči mé zmámila
když klesala
ještě záříc do hlubin,
až na samé dno,
jen pro to znamení,
že chtěl bych tak rád
opět vrátit se zpět,
mnou cvrnknutá,
mince utonulá...