Šeptání cestou do snu

Šeptání cestou do snu.

Někteří známí nám našeho dědu Václava závidí. Možná je to tím, že ho znají jen z vnějšku a z ohlasu, který dokáže vyvolat. Poblázní doktory s rakovinou a zbytečně zaměstná policii i hasiče. Babička si někdy zoufá. Nedávno ji nechal na vycházce viset na skále pod Bulovkou.
Jeho vytrvalá aktivita, kterou zaměstná nejen sebe, ale i lidi kolem, je někdy až obtížná. Moje sestra Lenka si povzdechla:
„Představ si,“ řekla důvěrně, „co si zase děda vymyslel. Ani nevím, kde k tomu přišel. Víš něco o ASMR?“
„To nevím,“ odpověděl jsem zklamaně, „to bude asi nějaké nové hnutí na ochranu přírody, né?“
„Kdepak,“ hned vysvětlila, „to je video. Při tom se šeptá a škrábe, rachotí s pytlíkem, nebo mlaská, prostě různě. Přišlo to z Ameriky, říkají tomu „Prášek na spaní“, nebo „Cesta do snů“, chápeš?“
„No, moc to nechápu, ale co s tím má společného náš děda?“
„Právě, nevím, kde k tomu přišel,“ dodala, „ale chce mě natočit na kameru, jak vydávám nějaké zvuky a vloží si to na jeho profil na Youtube. Mám tě požádat, jestli bys dělal zvukaře, protože prý to chce nahrát v 3D.“
„Děda pokoj nedá,“ rezignovaně jsem zareagoval, „je jasné, že to s ním budeme muset natočit.“
„Což se napřed podívat na Youtube, jak takové ASMR vypadá,“ navrhla Lenka, „ať máme nějakou představu. Chrastit s papírem není problém, ale něco při tom šeptat, to nevím.“
„Dobrej nápad,“ řekl jsem pohotově.
Šli jsme do mého pokoje a Lenka hned na Youtube zadala kanál ASMR do vyhledávače. Objevilo se několik nabídek. Podle překvapivě velkého počtu zhlédnutí jsme vybrali vlog GentleWhispering. Milion tři sta čtyřicet přehrání znamenalo, že jsme vybrali správně. K videu byl připnutý i časový posuv, podle výběru scén. Celou tři čtvrtě hodinu jsme se dívat nevydrželi. Byla to nuda a její prskání do mikrofonu rušilo.
„Teda, kdybych neviděl alespoň obraz, myslel bych si, že jde o zvuky z masážního salónu, nebo z psychiatrie,“ řekl jsem otráveně.
„No, a co mám říkat já,“ ozvala se Lenka, „to se mám taky tak kroutit a hekat, nebo šimrat mikrofon?“
„Zkusíme to dědovi rozmluvit,“ pokusil jsem se odvrátit jeho nový pokus a navodit jeho aktivitu na něco bláznivějšího. Děda se nedal. Umínil si, že tomu ASMR přijde na kloub. Měl to promyšlené. Dostal jsem za úkol opatřit nahrávací zařízení a Lenka se měla trénovat v předčítání textů šeptem.
Děda tvrdil, že jeho záznam musí vyvolat příjemné, slastné pocity, vedoucí až k vrcholu.
„Uvidíte, že budete mít husí kůži a chlupy v pozoru,“ sliboval děda, „žaludek se vám bude kroutit a v břiše vám bude kručet jak medvědici po probuzení ze zimního spánku.“
Na rozdíl od některých videí, kde nalíčená dívka šeptala křestní jména dívčí, chlapecká, potom ženská a mužská skoro dvě hodiny, chtěl na to jít děda úplně jinak. Úplně jsme zblbli při ukázce šeptání morzeovky odbarvenou anorektičkou, která ještě při tečce mrkla a při čárce zvedla obočí. Její monotónní:
„Čárka, tečka, pauza, čárka, tečka, tečka, tečka, pauza,“ bylo doprovázené chňapavými pohyby dlouhých prstů s vietnamskými nehty. Uspalo nás to po deseti minutách. Po probuzení jsme na monitoru viděli převrácený kamión na D1, což jsme nemohli hned pochopit.
Další četla šepotavým chrapotem román od spisovatelky Marie Černé, Školák Kája Mařík. Kdyby při tom nepřesypávala hrách mezi dvě mističky a nemačkala igelitový pytlík, tak by to šlo poslouchat. Těmi ukázkami jsme pochopili dědu, proč zvolil naprosto jiný přístup.
V Lenčině pokoji děda připravil nahrávací studio. Nastavil jsem zvukovou aparaturu a tlumené osvětlení, děda zaostřil kameru. Lenka si předříkala několik vět na rozcvičení a ozvalo se „Akce“!
Lenka začala šeptat:
„Anglické řízky, brněnské řízky, bůček na medu, bulharské kotlety, chalupářská šavle, cikánská pečeně s paprikovou náplní, grilovaná vepřová žebírka, kotleta na hořčici se žampiony.“
Tady udělala Lenka pauzu, protože musela polknout a nevyšel jí nádech. Já se málem říznul do prstu a děda se usmíval. Ukazoval Lence, aby pokračovala.
„Citronové kuřecí plátky s nivovou omáčkou, houbami nadívaná kuřecí prsíčka v listovém těstě, japonské kuřecí paličky, kuře na černém pivu, čevabčiči z jeleního masa, kančí hřbet na česneku, paštika ze zajíce.“
V tuto chvíli Lenka šeptání přerušila a podívala se na mě a řekla:
„Prosím tě, já se nemůžu soustředit, ty tak mlaskáš a chroupáš tu okurku, že mně jdou sliny a musím polykat. Představ si, že si na recepci a mlaskej jako inteligent.“
Děda ji povzbudil: „Je to dobrý, čti dál, já už dostávám správný pocity. A ty chroupej míň a víc krájej.“
Lenka pokračovala: „Telecí kapsa plněná šunkou a sýrem, telecí řízek s jablkovým křenem, telecí svíčková plněná kaštany, dušený kapr se smetanovou omáčkou, cmunda po kaplicku, uzený pivní steak.“
Lenka šeptala samé dobroty dál nerušeně, jen začala zpomalovat a častěji polykala. Já jsem již rozkrájel a schroupal celou lahev okurek a čekal jsem, že Lenka snad přečte nějaký dezert. Ne, jen samá jídla. Byl to od dědy opravdu novátorský počin. Rozhodl se totiž, že Lenka bude šeptat recepty z kuchařské knihy a já budu při tom mlaskat a vzdychat. Odmítl jsem krájet cibuli a děda povolil místo ní okurku.
Lenka četla a šeptala tak sugestivně, že naše zvukové vjemy opravdu začaly vzbuzovat příjemné pocity. Mrazení a mravenčení v hlavě stoupalo a klesalo až do páteře a žaludek začal vyluzovat známé zvuky. Po půl hodině jsme dostávali všichni na něco chuť.
„Dost, sakra, dost,“ vyjekl děda, „zastav to. Lenko prosím tě dones pivo a ty otevři utopence!“
„Ještě nejsou uležený,“ namítl jsem, „nakládal jsem je včera.“
„To nevadí, uleží se jinak,“ trval na svém děda. Ten den se v natáčení již nepokračovalo.