Za okny

Za okny vichřice
pouští se prohání,
v soukromí sklenice
šeptáme pokání.
Svíráme poslední
touhy a náhody,
co v záři polední
přijmou kult nahoty.

Za okny plápolá
nechtěná budoucnost,
myšlenek patrola
hlásí se o svou ctnost.
Volá a panuje
nad prázdnou bezmocí,
padá, kdo vzadu je,
vítěz se potácí.

Co nedá nám spát
v závojích noci?
Když přeludů spád
tiší ten pocit,
že bylo lépe,
dobře to vím,
krev v spáncích tepe.
Dýchám, snad smím.

Za okny oblaka
křižují oblohou,
v kostýmu chudáka
víc na nás nemohou.
Stáhnem se do sebe
s láskou i bolestí,
v objetí nezebe
chlad všedních neřestí.

Co nedá nám spát
v závojích noci?
Do soupisů ztrát
přibyl ten pocit,
že ještě bude
všechno, i víc.
Tváře jsou rudé,
chladná je líc.



https://zesesitu.blogspot.com/2020/04/za-okny.html