Nymfa

Ta néreidka, jež zrozená z mořské pěny,
vláhy a něhy plná ve vlastním snění,
prameny loken v plynutí má rozpuštěny,
dotek ňader, a mizí v moři, v zašumění.

Ta víla, ve vlnobití dme se vášní, touhou,
v příboji vln dravém i v ladném tanci vlnek,
v tříšti nad hladinou se zdá vidinou pouhou,
v čeření letmo se mihne, a mizí jako vánek.

Ta rusalka, ve zrození slunce vlas ji hoří.
Tonoucí hvězdou z nebe padlou zdá se být
v měsíčním třpytu do hlubin když se noří,
a v touze ve vilném tanci s vlnami útesy bít.

Ta siréna lepá v koupeli slz moře slaných
v dmutí moře s delfíny laškuje a dovádí,
pod hvězdami tóny písní sladkobolných
ve vodní tříšti s duhou plavce láká, svádí.

Ta fata – říkají ti, co prý všechno vědí –
jen výplodem je přeludů a našich snů,
však já ji viděl, i jako třpyt hvězd oči její,
a stále vidět budu do posledních dnů.