Na dně (lahve)

Jsou věci, které vám nikdo neřekne. Třeba že je nemožné umlčet vlastní hlavu, jakmile jí jednou dáte slovo. Alespoň ne tak, aby to zároveň nebolelo jinde.
Do žaludku sotva kdy něco dostanu, můj denní chleba je ten tekutý, a tak se ráno co ráno budím s dávením, snaže se vypudit z útrob i to málo; prsty sevřené kolem hrdla lahve a pach žaludečních šťáv kdesi na límci. A přece napůl s úsměvem, to jak se zavřenýma očima přetírám zoufalou realitu slabou vrstvou vzpomínky na její vlasy kdesi v davu. Byla tam. Vždycky je, když piju, ač pokaždé až v takové té fázi, kdy se zdá možné cokoliv, avšak ve skutečnosti je nemožné i vstát. Ale to předbíhám. Snad bych vám měl nejdřív povědět něco o té, co mě sem dostala.
Neznal jsem její jméno, ale byla nádherná. Takovým tím nezvyklým způsobem, jež nekřičí, nýbrž trpělivě vyčkává na někoho, kdo si všimne a ocení ji. No, já si nevšiml.
Práce mě již mnohokrát zanesla daleko za hranice domova. Možnost vymanit se ze svíravé náruče až příliš známých uliček byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem si vysnil a vydobyl právě tuto pozici. Když tak nad tím přemýšlím, je to spíš povolání. Není nad to mít smysl života v činnosti, která je kromě toho ještě prospěšná.
Uniforma jednomu na cestách získá mnohá privilegia. Stojíte-li na prahu řádně ustrojeni, mohli byste stejně dobře držet v ruce pozvání vlastnoručně podepsané samým majitelem domu; někdy tomu tak v podstatě skutečně je, máte-li mezi prsty patřičnou smlouvu či dlužní úpis. Zda je nelituji? Ale nebuďte směšní, vždyť svou lehkomyslností a nedostatkem zodpovědnosti škodí i vám. Dalším půvabem práce pro ty nahoře je nepochybně plat, sukně motající se pod nohy a přivřené oči na vyšších místech.
Byla jednou z těch sukní a bydlela nedaleko, na půdní místnůstku v pochybné čtvrti si vydělávala zrovna tak pochybnými způsoby. Mým úkolem pro změnu bylo v jakémsi městečku pár dní cesty na západ sepsat jistou zprávu, nicméně proces jejího vzniku cosi zdržovalo a já tak setrval na místě s vyhlídkou prohýřených dní. Ubytování v hostinci skýtá pochopitelně mnohé výhody a poněkud ztěžuje hledání záminek k opuštění pohodlí lavice a postele, navíc když je venku – hlavně na večer - tak vymrzlo. No a máloco zahřeje tolik, jako milá společnost.
Pokaždé si vybírám jednu, nerad dělím pozornost a již mnohokrát se mi podobná „věrnost“ vyplatila vstřícností z druhé strany. Jenže tentokrát byla výsledkem novina. Právě jsme se loučili, vymámil jsem ze sebe něco snad podobného úsměvu, zavřel dveře, zpod postele vylovil lahev a dopil to, čím mé včerejší já pohrdlo.
Všichni vědí jak to s námi je - nikdy se nezdržíme dlouho, na málokterého z nás doma někdo čeká, a i kdyby, nikdo si nedovolí říct cokoliv špatného, vždyť by se jim újma na pověsti uniformovaného mnohonásobně vrátila jako hmotná škoda na vlastním, však už jsem vám vykládal kouzla se smlouvami. Nechat za sebou dárek s devítiměsíční doručovací lhůtou taky není dvakrát neobvyklé. Ale přiznat se k tomu? Neexistuje.
Začalo to strohými odpověďmi, pospícháním „za prací“ a neupřímným ujišťováním.

Týden. Nevyhledávám ji, neschopen sdílet radost z nově vznikajícího se vyhýbám odpovědím.

Týden. Vyhýbám se jí.

Týden. Pro nevolnost těžko hledá práci, postupně dochází i mince, jež jsem jí dřív při vzácných návštěvách schovával do kapsáře. Snažím se uspíšit svůj odjezd, ale vše jako by se spiklo proti mně.

Týden. Vše jde tak rychle. Vypadá zlomená.

Týden. Dnes přišla o byt. Zavřel jsem okno a ignoruji ránu kamínku vrženého proti okenici. Lidé si povídají, a tak mě hrdost nenechá udělat víc než si objednat něco k pití přímo do pokoje. Nemůžu si dovolit podpořit ty řeči, ať už jsou pravdivé nebo ne. Však on se jí na noc někdo ujme a zítra… zítra se uvidí.
Napůl znechucen vlastním rozkladem, napůl rozhořčen rámusem z ulice, rozevřu okenice, které jako by už odvykly pohybu.

Někoho nesou.

Našli ji za svítání. Ne snad, že by ji někdo hledal, ležela u dveří pekárny. Před očima mi nejasně přeběhl průběh jejích posledních chvil: blednoucí prsty, nezastavitelný třes a chlad sápající se do rozechvělých svalů snad i zevnitř. Zmatená, blouznící, bez naděje. A teď? Hrozivě promodralá, nehybná, ruce ochranitelsky položené na břiše.
„Mohls je zachránit,“ proběhlo mi hlavou. Ovšem, bylo to zcela zjevné, ještě včera mi stála pod oknem. Snad i proto jsem se pokusil onen hlásek zatlačit kamsi do pozadí, spolu s návalem nevolnosti, jenž se z ničeho nic objevil. Vlastně to možná bylo zhnusení sebou samým.
„Je? Chtěls říct ji, ne?“ opravil jsem pronesené nařknutí a rozhodl se znovu zapomenout, i kdyby s lahví v ruce. Co si budu nalhávat, už týdny se pouštím skla jen abych se natáhl pro další, plné.
Týden.

Mám toho dost. Kdykoliv zavřu oči, vidím ty její, vyčítavé úlomky rozstříhané pohlednice s obrázkem oceánu, motýlí křídla vměstnaná do kruhu. V každé tváři podvědomě hledám něco z ní – vždyť člověk přeci nemůže zcela zmizet. Po každém snad něco zůstane, z každého něco ulpí na těch, co to tu ještě trčí.
Stejně jako jsem se dřív obával toho, že mě objeví, doufám teď, že uvidím já ji. Dny splývají do sebe, zapadl jsem do jakési putyky na kraji města, to aby si mě nenašly povinnosti. Večer co večer jen proklínám mizící mince a hledám známý záblesk mezi jinak bezvýznamnými tvářemi. Mám chuť to vzdát. Ani ne tak s hledáním jako s -.
A přece se nakonec jako každý den vypotácím ven.
Dnes jsem se dostal dál než obvykle. Tady někde tě našli, že? Alespoň tady z tebe muselo něco zbýt. Kde jsi? Kde sakra jsi? Všude a nikde, na dosah a přece nedotknutelná. Mučíš mě, bláznivá.
Jen se tu na chvíli opřu, zahřeje mě přítel rum. Objevíš se i dnes? Vyčteš mi, co jsem provedl? Nemusíš, vlastní hlava mě trestá… Ale zasloužím si to, vím, že ano. Stačilo otevřít. Přiznat si, jak směšné jsou snahy zachovat tvář, jež přitom právě tím ztratila i to málo ze své hodnoty. Měl jsem. Měl jsem. Měl jsem. Stačilo…
Už dost. Končím. Každý si nakonec sáhne na svou Remedios, každý najde vlastní konec. Proč bys tím mým nemohla být ty? Však mám beztak tvé vlasy do příze osudu vpletené až do konce. Stačí jen zvednout bílou vlajku, kapesníkem si mávnout na Smrt a nechat se svézt na konečnou. Dovolit si tuhle poslední slabost.
Tak na shledanou, maličká. Začnu touhle lahví, na dně té poslední se potkáme. Jen aby mě nenašli včas.