Holub Polub a přelétavý koberec

Minulý trh Květoslav nestihl, neboť byl povolán na hrad krále Pravoslava Pravého, aby pomohl princezně Růžence uspět na soutěži krásy. A tak se na následující trh čaroděj vydal s tím, že tentokrát ho určitě nic nevyruší a že své základní potraviny a čarodějnické potřeby doplní i kdyby ho samotní čerti žádali o pomoc.
Další teplý den slibovalo žluťoučké slunce, které se právě usazovalo na nebi. Poslední dny byly velmi horké, ale Květoslav miloval léto a teplo s ním spojené. Nesnášel zimu a cestování v ní absolvoval jen za vysokohorské přirážkové odměny. Doslova nenáviděl drkotání zubů a mnoho vrstev, které na sobě musel mít. Samozřejmě jako čaroděj si mohl cestování výrazně ulehčit, ale plýtvat kouzly na všechny okolnosti s tím spojené se mu příliš nechtělo.
V první řadě totiž musíte zajistit zvíře, na kterém cestujete. Také mu nesmí být příliš velká zima, i když jej samozřejmě chrání srst, ale pokud je přeci jen veliká zima, tak se ani živému dopravnímu prostředku necestuje snáze. K tomu si musí správný cestovatel přičíst brodění se sněhem, někdy kupami sněhu a najednou je cestování v zimě velmi nepříjemná záležitost. Už mnohokrát Květoslav uvažoval, že si pořídí draka, ostatně sám jeho pořízení králi Pravoslavovi doporučoval, ale takový drak je nákladná záležitost. Jistě, přesvědčoval krále, že to království tolik stát nebude, nicméně je nutné si uvědomit rozdíl mezi královstvím a jednou osobou. Tak předně království má na svém hradě spousty prostor kam draka umístit. Květoslav žije uprostřed lesa, takže aby měl drak pohodlí, muselo by se silně kácet a dřevorubci dneska nejsou levní. Problémy s ochránci přírody z organizace Ekolist, kteří se přivazují ke stromům a brání pokácení každé jedle, jsou dalším z problémů, které by musel Květoslav řešit, aby uvolnil místo obřímu drakovi.
Zrovna nedávno chtěl zdejší král Hlupoň vykácet mýtinu, kde chtěl zbudovat pánské zábavní centrum a právě „ekolisťáci“ mu působili v této snaze nemalé problémy. Kromě již zmíněného přivazování ke stromům jedna mrštná dívka vylezla do koruny a odmítala slézt. Tito ochránci umí být velmi vynalézaví. Jeden mladík se údajně podhrabal pod kořeny smrku a přivázal se k nim. Na jedné straně jim Květoslav rozuměl, na straně druhé mu bylo jasné, že stavitelský boom díky nim upadá.
Ale problémů s draky je mnohem víc. Dále totiž takový drak hodně sežere. A aby si drak lovil zvěř sám, ale skutečně zůstal jen u zvěře a pochopil, že sedláci na polích nejsou jednohubky a čarodějnice na košťatech zase něco jako pečení holuby létající přímo do tlamy, musíte ho pořádně vycvičit a na to je třeba spousta času, kterého se čaroději nedostává.
Létání na drakovi má i své nevýhody, mimo výhod rychlého, bezpečného a překvapivě i pohodlného přepravení na místo určení. Předně je to právě zima. Jakmile se s vámi drak vznese, musíte být velmi teple oblečeni. A pokud nemáte draka řádně vycvičeného, že poslouchá jako beránek, může se vám taky lehce stát, že ho něco zaujme a místo, aby pokračoval v cestě, vydá se honit srny či kance nebo jiná zvířata, protože dle jeho představ mu právě svačinka pobíhá pod jeho ohromným tělem.
Daleko horší věc se stala jinému čaroději. Tuhle historku Květoslav slyšel, když jednou seděl v hospodě. To si takhle jeden čaroděj pořídil draka. Byl to mladík a tihle mladí se rádi honosí moderními věcmi. A v dnešní době je v módě cestovat na drakovi. Ne, není v módě mít pořádné čarodějné vlastnosti a umění. V módě mají tihle mladí právě cestování na draku a chlubení se tím všude, kam přijdou, třeba v hospodě, což Květoslav ze zkušenosti shledával jako velmi nerozvážné. A tak si tenhle mladík pořídil draka, ovšem nevycvičil jej pořádně a tak se mu stalo, že drak právě přelétal nad Dračími horami a všiml si jedné mladé dračí slečny. K čarodějově smůle se do ní samozřejmě okamžitě zamiloval, no zkrátka láska na první pohled. Takže slétl na vrcholek jedné z hor a začal dračici svádět a protože jí se drak také líbil, tak ona mu svádění opětovala. Takže zatímco tato již oboustranně zamilovaná dvojice spolu vášnivě cukrovala, čaroděj seděl opodál se založenýma rukama a rozčileně je pozoroval. Marně drakovi spílal a přesvědčoval ho, ale drak odmítal vrcholek hory opustit.
„Přece neopustím svou životní lásku právě ve chvíli, když se to tak slibně rozjíždí. Kruciž, kdybys věděl, jak dlouho já už neměl ženskou,“ zašeptal mu v odpověď.
Kdo se vyzná v dracích ví, že dračí námluvy mohou trvat týdny i měsíce. Dračice jsou velmi odolné a mají rády, když se jim draci dvoří a draci jsou zase v tomhle ohledu velmi vytrvalí. Po třech dnech a třech nocích čaroděj uprosil draka alespoň na to, aby ho snesl z hory dolů a on mohl pokračovat pěšky. Jistě, mohl by ho přimět k poslušnosti kouzly, ale kdyby se pak rozšířilo, že si čaroděj dovolil uplatňovat moc nad drakem, ostatní draci by si takového čaroděje pořádně podali.
Otázkou zůstává, proč se čaroděj neproměnil v nějakého ptáka a neodletěl pryč. Nicméně proměna ve zvíře je věc složitá, a pokud se neudělá správně, proměna může být taky trvalá. Jestliže byl tedy čaroděj nezkušený a mladý, netroufal si.
Jo, jo, právě z těchto všech důvodů Květoslav raději cestoval na koni pěkně po zemi a všechny problémy s drakem oželel. Bylo to sice pomalejší, ale jistější. Kůň si vystačí jen se senem a čaroděj jen s obranným kouzlem.
Tyhle všechny myšlenky běžely čaroději hlavou, když jel pomalu na své drobné kobyle směrem do města na trh. Měl v plánu udělat si zásoby nejen potravin a běžných věcí potřebných do domácnosti, ale také poohlédnout se po něčem speciálním. Sem tam se na takovém trhu objevili potulní prodejci třeba z orientálních zemí a to se pak daly sehnat zajímavé kousky. Je pravdou, že člověk musel být obezřetný. Jeden Květoslavův kolega si tímto způsobem zakoupil lampu s džinem. Prodejce mu už však neřekl, že džin se objevoval jen někdy a ne po pohlazení lampy a navíc pracoval pouze za rum a syrečky. Jiný čaroděj si prý zase pochvaloval nákup papouška, který mluvil. Pochvaloval si jej, ale jen několik málo dní. Papoušek totiž mluvil, to je pravda, ale každé druhé slovo bylo sprosté a všem lidem, které kolem sebe viděl, říkal pravdu, jakou nejspíš nechtěli slyšet.
„Ty jsi opice chlupatá, a pod nosem máš knír,“ řekl jedné velmi staré královně a nebýt toho, že majitel papouška byl čaroděj, živý by se z království nedostal.
„Ty máš prdel jak koňský povoz,“ volal na šenkýřku a čaroděj tak zůstal hlady.
A jedné stařeny se zeptal: „Zdá se mi to, nebo si šlapeš po kozách?“
Kam čaroděj přišel, měl jen ostudu.
Květoslav tyhle všechny příhody bral jako možnost poučit se z neštěstí svých kolegů. A tak byl odhodlán si každou kouzelnou věc pořádně prověřit, než za ni zaplatí a odveze si ji domů. A samozřejmě by si rád nakoupil i nějaké ty lektvary. Mohl si je pochopitelně uvařit, ale když byla možnost nákupu, Květoslav to přivítal. Ostatně lektvary nevařil rád. Na to, aby mohl někdo uvařit opravdový čarodějný lektvar, musel být skutečný odborník, pečlivě vážit, odměřovat a nesměl se za žádnou cenu splést, protože jakákoli byť jen drobná chyba mohla mít nedozírné následky. Když se tedy naskytla příležitost lektvary zakoupit, byl čaroděj mnohem raději. Druhou možností pak bylo si kdejaký lektvar objednat u své přítelkyně Hermíny Krasokulové, čarodějnice, která je vařila ráda a dobře. S klidem mohl říct, že na lektvary byla vyhlášená odbornice.
Když Květoslav dorazil do města, na trhu byla už spousta lidí. Farmáři, všemožní kupci a kuchaři, umělci, kováři, ale i nejrůznější hochštapleři, kejklíři. A také děti, které žádaly rodiče, aby jim koupily cukrátka a prodejci měli co dělat, aby uhlídali zboží před zloději.
Květoslav si v tom mumraji vykračoval a hledal především stánek s lektvary. Na konci první řady jej našel. Lektvary prodávala ošklivá babka s jedním zubem, šedivými vlasy a šátkem kolem krku, který už dlouho nebyl praný.
„Zdravíčko, tak co máte v nabídce, babi?“ začal nákupní dialog Květoslav.
Babka si ho nejprve důkladně prohlédla a pak zahuhlala: „Ty seš můj vnuk? Že tě neznám. A z kterýho kolene?“
„Ale já nejsem váš vnuk, já přišel nakoupit nějaký ten lektvar.“
„Tak co mi říkáš babi, synku. Neříkej mi babi, když nejsem tvoje babča. Oč bys měl zájem, chlapče?“
Květoslav se sice ušklíbl nad oslovením, ale neřekl nic. „Já si rád koupím nějaký lektvar, ale nemám konkrétní požadavky. Spíše mi řekněte, co máte.“
Babice se rozhlédla po lahvičkách pečlivě srovnaných do řad a spustila: „Tak tady by byl nápoj lásky. Stačí kapka a osoba miluje toho, na koho se jako první podívá. Nebo se dvojice miluje navzájem, pokud pijí nápoj z jednoho kalichu,“ ukázala babice na lahvičku s červenou tekutinou.
„Jo, ten bych si vzal. Toho není nikdy dost a zrovna nedávno jsem jeden použil. Vezmu si dvě lahvičky.“
Babka přikývla a podala čaroději smluvené zboží, které uschoval do tlumoku.
„Pak tady mám Pravdomluv. Kdo se ho napije, bude vždy odpovídat pravdu na všechny dotazy, které mu položíš, ať už se jedná o cokoli.“
„To se mi taky líbí. Toho taky dvě.“
Když opět uschoval dvě lahvičky s fialovým obsahem, trhovkyně pokračovala.
„Tady by byl jeden Sračkotvor. Myslím, že nemusím blíže vysvětlovat. Jen řeknu, že kromě běžného průjmu…“
„Jistě, já to chápu, nemusíš blíže popisovat,“ přerušil ji Květoslav.
„Počkej, nech mě domluvit. Průjem skončí jen, když dotyčný sní hrst kopřiv. To je má specialita,“ ušklíbla se a jediný zub žlutě zasvítil.
„Takže to neodezní po čase samo?“ podivil se čaroděj.
„Ani náhodou.“
„Pěkné, dvojitá pomsta.“
„Přesně, průjem zmizí, ale huba ho bude pálit ještě týdny. Nicméně nalévat opatrně, jen kapku, nebo ten dotyčný vykadí i svoje střeva.“
Květoslav přikývl a další dvě hnědé tekutiny pečlivě založil. „Ještě něco zajímavého?“
„Dále by tady byly takové specialitky, například Kozotvor.“
„Skoro se bojím zeptat, co to je. Obávám se, že nějaká prasárna.“
„Jak se to vezme. Dokonalá pomsta pro toho, co si to zaslouží. Tomu, kdo se mého lektvaru napije, vyraší na různých místech na těle prsa.“
Květoslav přemýšlel nad užitečností takového nápoje, byl si ale jist, že mnozí by si takovou pomstu zasloužili. „Na jakých?“
„To se nedá s určitostí říct. Každý člověk je jinak vysoký, jeden tlustý, druhý tenký. Někomu se tak prsa vyraší na zadku, hrudi či stehnech a jinému na čele nebo na patách.“
„To je dost bláznivé, ale proč ne. Ten taky. Upřímně nevím, mám-li se ptát dál,“ váhal Květoslav. „Ale než ti dám sumu, kterou si za lektvary řekneš, musím si vyzkoušet, že fungují. Nerad bych kupoval zajíce v pytli.“
„No dovol,“ ohradila se babka uraženě, „nejsem žádná podvodnice.“
„Já ti věřím, ale z různě odposlouchaných historek vím, že je lepší být opatrný.“
„Jak myslíš, ale na kom si účinky mých preparátů hodláš zkoušet? A zapomeň, že na mě,“ kroutila babka divoce ukazováčkem.
Květoslav se rozhlédl. Hledal vhodný objekt. Musel to být pochopitelně někdo, na němž si je mohl vyzkoušet bez výčitek svědomí. Někdo, kdo si to zkrátka zasloužil. A nemusel pátrat nikterak dlouho. Po chvilce hledání zpozoroval kapsáře. A byl to kapsář nadmíru šikovný. Dvě ruce mu stačily k tomu, aby okradl čtyři lidi naráz, kolem kterých právě procházel. A takovéto bezpráví Květoslav rád neměl. Ať byl jakýkoli, tohle se rozhodl trestat.
Luskl prsty a člověk zůstal prkenně stát. Květoslav dlaní naznačoval, jako by si jej přitahoval na laně a muž couval, nohy mu šly samy dozadu. Kroutil hlavou na všechny strany, ale co se děje, tomu nerozuměl.
Když se objevil až před čarodějem, ten ho oběma rukama chytil za ramena a spustil: „Ták a mám tě ty hajzlíku zlodějská! Teď tě udám drábům a dostaneš třicet ran holí. Možná víc!“
„Ne, proboha svatého, jen to ne. Rány bych vydržel, ale co když mě pověsí,“ klekl na kolena a spílal ruce.
„Však by sis to zasloužil, ty prase zlodějské! Okrádat obyčejné chudáky.“
„Vždyť já jsem poctivý zloděj, sem tam zlatku na obživu, kus krajíčku na jazýčku nebo špíčku na chuť.“
„A to se neumíš živit poctivě? Nemám čas se s tebou zdržovat, takže mám pro tebe návrh,“ zvolal Květoslav a teprve nyní dovolil pohlédnout muži do své tváře, když ho otočil.
Zloděj přestal fňukat. Čarodějovo oznámení ho zaujalo. Navíc se už lidé kolem začali na dvojici otáčet a rozruch teď lapka, chycený při činu, opravdu nepotřeboval.
„A co by to jako mělo být?“ zeptal se úlisně.
„Na to zapomeň, žádná zlodějna. Tady hodná kouzelná babička prodává lektvary a já potřebuji ověřit jejich účinek,“ vysvětlil čaroděj a založil si ruce.
„Ne, nezabíjej mě, neproměňuj mě v nějaké monstrum, prosím tě, jsem jen chudý zloděj, sem tam nějakou tu zlatku, kus chlebíčku na jazýčku…,“ spustil znovu zloděj.
„Tak dost!“ zařval Květoslav. „Kdybych tě chtěl zabít, už bys byl mrtvý. Jsi ochotný se tomuto podrobit nebo ne?“
Muž vstal a bylo mu jasné, že mu nic jiného nezbývá. Trávit čas ve vězení se mu nechtělo a ten neznámý měl pravdu, kdyby chtěl, už by ho zabil. Ale on evidentně nechce.
„Dobrá, co bych teda měl vychlastat?“
„Žádné chlastání. Vždycky jen kapičku na jazyk, jasné?“
Vytáhl první lahvičku s fialovým obsahem a muž se drobounce napil.
„Takže mi například řekni, proč ses stal zlodějem,“ usmál se Květoslav.
Na rtech muže bylo jasně vidět, že chtěl říct něco úplně jiného, než co nakonec řekl. Tvář se mu zkřivila a vylezlo z něj: „Protože jsem líný jako veš a nechce se mi robit.“
Muž vytřeštil oči a zakryl si pusu.
„Účinky lektvaru jsou sice ověřeny, ale mně se to docela líbí. A co tvému zvolenému povolání říkají páni rodiče?“
Opět chtěl zloděj něco odpovědět a snažil se, seč mohl, šklebil pusu, špulil rty, ale pravdě zabránit nedokázal. „Táta mě ztřískal při první krádeži, máma se za mě stydí a oba mě vydědili.“
„No vidíš a ani to tě nepřimělo stát se poctivým občanem. Poslední otázka, tak nám schválně řekni, kolikrát jsi už byl trestán.“
Tentokrát se zloděj ani nesnažil o něco pokoušet, protáhl oči v sloup a odpověděl: „Dvaatřicetkrát. Desetkrát po dvaceti ranách holí, dvanáctkrát deset ran, pětkrát povinně prospěšné práce ve prospěch obce, třikrát veřejné obnažení na kašně a dvakrát domácí vězení.“
„No prosím, zkušený kriminálník a nepoučitelný. Tobě by se měli ty tresty násobit. No, nic, jdeme dál. Lektvar lásky zkoušet nebudu, ale na Kozotvora se těším. Na, napij se,“ pobídl čaroděj zloděje a ten opět na špičku jazyku dostal kapičku a pak hned lektvar čaroději vrátil. Sotva však kapku polkl, začal se prudce drbat na hlavě. Netrvalo dlouho a na lebce mu vyrašilo ženské ňadro. A další na pravém lokti, na levém stehnu, jedno pokrývalo pravou část tváře.
„Proboha, co mi to tu vyrašilo?“ ječel zloděj a Květoslav se smál, až se za břicho popadal. První lidé se už po nich otáčeli.
„Být tebou, tak jsem zticha, zatím si toho moc lidí nevšimlo.“
„Co to tu všude mám?“ snažil se mluvit zloděj tak nejtišeji, jak to v dané situaci svedl.
„Za to, co jsi prováděl, a jistě ještě budeš provádět lidem, je to pořád málo. Ještě tu mám poslední.“
Po dosavadních zkušenostech do sebe zloděj dostával Sračkotvor jen s největším odporem, neboť už si nebyl jistý ničím. Chvíli se nedělo nic, pak muži zakručelo v břiše a křečovitě sevřel půlky. Viditelně zbledl a na čele se mu objevil pot.
„Sakra, já to už nevydržím.“
„Tak to je blbé. Hodně štěstí. Mimochodem, kdyby tě zajímalo, jak to odezní, tak musíš sníst hrst kopřiv.“
„Sakra, já se poseru tady před těma lidmááááá,“ nabíral zloděj, ale to čaroděje nutilo ještě k větším záchvatům smíchu. A teď si zloděje už opravdu všimli všichni okolo.
„Podívej, táto, on má na hlavě kozy,“ vykřikl kluk a ukázal na zloděje, ale hned dostal od otce jeden výchovný a máma ho zpražila pohledem. „Říká se ňadra, ty kluku jeden nevychovaný.“
„Ale von tam má doopravdy kozy,“ začal se chechtat další mládenec a skupinka okolostojících chlapců s ním. Někteří mu hned také vymysleli přezdívky jako kozoman či kozák. Ostatní si všímali toho, že je má všude na těle. Jenže zloděje nejvíc zajímala jeho velká potřeba. Držel půlky u sebe, seč mohl, ale lektvar byl zkrátka nad jeho síly. Podle zvuku, který jeho tělo vydávalo, bylo jasné, že všechno pustil do kalhot a takhle znetvořený na různé způsoby běžel nejkratší cestou k lesu za smíchu desítek lidí.
„Tak to jsme potrestali jednoho zloděje, lektvary ověřeny,“ prohlásil spokojeně Květoslav. Když si utřel slzy v očích, obrátil se na tvůrkyni těch důmyslných zázraků. „Hele, já si Kozotvor nemůžu vzít. Je sice obrovsky zábavný, ale jsem si jistý, že by jej mnoho lidí považovalo bůhví proč za vulgární, nechutný a někteří zvlášť zapšklí lidé za obscénní. Použití na hradě by se mohlo rovnat taky rozsudku smrti.“
Babice si povzdychla, ale neřekla nic. „Mám toho tady spoustu. Po jednom lektvaru vyraší po těle vředy, jindy zase ještěří kůže nebo šnečí domek na zádech. Vezmeš si něco dalšího?“
„To hlavní mám, takže zaplatím.“
„Dobrá, “ řekla babice a oznámila čaroději cenu.
„Moment, nedala jsi mi účtenku.“
„Účtenku? Trváš na ní?“
„Já ne, ale měla by sis na to dát pozor. Král má všude zvědy, kteří tuto nepozornost trestají pokutami,“ upozornil ji Květoslav.
Babice se rozhlédla kolem, naklonila se k čaroději a zašeptala: „Já si totiž všechny účtenky nechávám, abych měla větší šanci vyhrát v tom slosování účtenek,“ vysvětlila.
Květoslav zakroutil hlavou. „A viděla jsi už někdy někoho vyhrát? Copak sis nevšimla, že každý měsíc vyhrávají jen lidé ze zámku? Hlupoň je možná hloupý, ale jeho zaměstnanci jsou pěkně vychcaní,“ dodal a pokračoval trhem dál.
U hradeb na malé loučce ho zaujal stan. Byl vskutku podivný a jiný než jaké kdy viděl. Stan se skládal z barevných látek připevněných ke sloupu veprostřed a jeho vchod hlídali dva svalnatí muži s turbany na hlavách. Vedle stanu odpočíval velbloud.
„Mohu vstoupit?“ zeptal se zdvořile Květoslav a muži ustoupili.
První co čaroděj spatřil, byly na zemi rozložené všelijaké dečky a koberce, které hrály všemi barvami. Na podlaze seděl muž, také s turbanem na hlavě, a pokuřoval ze své vodní dýmky. Tohle byla pro Květoslava dosud neviděná věc. Nějakou hadici měl muž zastrčenou v ústech, když z ní potáhl, tak voda v báni, na kterou byla hadice připojená, bublala a cizinec vyfukoval pořádné oblaka dýmu.
„Vítej,“ byl čaroděj pozdraven, a když ve stejném duchu odpověděl, byl vyzván, aby se posadil. „Čím ti mohu posloužit?“
„To bych se právě rád zeptal já, jaké zboží vlastně nabízíš. Máš snad k prodeji toho velblouda stojícího venku?“
„Velblouda ti neprodám, za to nabízím zboží, jaké v širém světě nenajdeš,“ mrkl obchodník na čaroděje a tím jen podpořil jeho zaujetí, které pomalu vzrůstalo.
„Poslouchám.“
„Přijíždím z dalekých zemí, kde můj lid vyrábí koberce, nad jejichž krásou zůstávají ústa otevřená, jak vy tady říkáte. Ale rozum, ten se zastaví nad něčím jiným.“
Následovala delší dramatická pauza.
„Tyhle koberce, které zde vidíš, jsou létající.“
Zkušený obchodník dobře věděl, proč udělal další důležitou pomlku. Květoslav ohromeně zíral kolem sebe.
Létající koberce – zboží, nad kterým skutečně zůstával mnohým rozum stát. Povídalo se o nich v příbězích a pohádkách pro děti, ale jen málo lidí věřilo, že skutečně existují. Květoslav ze zkušenosti věděl, že na každém příběhu je trocha pravdy, proto mu bylo jasné, že létající koberce někdy jistě existovaly, že si je lidé jen tak nevycucali z palce a tajně doufal, že někdy nějaký získá. Musel to snad být osud, že zrovna před pár měsíci si o nich s Hermínou vyprávěli. Vlastně to byla hlavně Hermína, která vyprávěla. Od své pratetičky, která to měla od prababičky a ta od prastrýčka a ten od praprapradědečka, slyšela příběh, který se právě létajících koberců týkal. Prý v minulosti jistojistě existovaly. Svého pána rychle dopravily, kam jen chtěl. Létající koberce se vyznačovaly poslušností a věrností. Přesto musel být majitel takovéto vzácnosti obezřetný.
„Opravdu?“ žasl Květoslav.
„Jistě, mohu ti to předvést. Muž vstal a opatrně se usadil na největším z nich. Po chvíli se koberec vznesl a létal ze strany na stranu, shora dolů, jak mu jen pán přikázal.
Květoslav byl naprosto nadšený. Tohle bude nejpohodlnější způsob cestování, jaký si lze jen představit, všude bude rychle a i případné stěhování nebude problém. Už žádné dlouhé dny ba i týdny přemisťování z jednoho místa na druhé.
Svižně vstal. „Co za ten koberec chceš?“
Muž se polekaně rozhlédl okolo a vyvedl čaroděje ze stanu ven. „A jé je, tady bude nějaký problém,“ pomyslel si Květoslav.
„Víš, mám nějaký problém,“ přiznal majitel. „Dám ti ho za pár zlatých.“
„Chceš mi dát létající koberec jen za měšec zlatých? Tak fajn, co s ním je? Neposlouchá, je tvrdohlavý, neumí létat?“ začínal pěnit čaroděj. Samozřejmě po koberci velmi toužil, ale právě obavy z koupě vadného zboží mu vyvstávala v mysli jako hlasitá siréna.
„Ale ne, nic takového. Koberec je naprosto spolehlivý. Bohužel, jedná se o tři koberce,“ špitl obchodník a čekal, co čaroděj této nové informaci řekne.
Květoslav Dobromysl Stehýnko nepřestával vycházet z údivu a nebyl si jistý, zda dobře slyšel. Ten muž, který se až dosud jevil jako solidní obchodník, se vybarvil jako naprosto podivínský obchodník, to minimálně, protože mu de facto za pár šupů nabízel místo jednoho létajícího koberce rovnou tři.
„To myslíš vážně?“
„Člověče, copak o létajících kobercích vůbec nic netušíte? Ti tři jsou rodina. Ona, on a děcko. Nelze se jich zbavit zvlášť. Když je chcete prodat, musíte naráz. Všechny tři spolu. A dohromady je nikdo nechce. Nemůžu je prodat, už jsem to zkoušel, snižoval cenu, dokonce jsem je dával zadarmo, nabízel jsem, že zaplatím já jim, když si je někdo vezme, ale tři koberce prostě nikdo nechce, protože je už nikdy nemůžete rozdělit. Nemůžete je darovat, prodat, prostě nic!“ ječel muž zoufale a divoce koulel očima.
„Tenhle chlapík asi bude hodně zoufalý,“ pomyslel si Květoslav.
„Jsem hodně zoufalý,“ řekl muž, stáhl si turban přes obličej a lkal. Pak turban odhodil, svalil se na břicho a začal pěstmi bušit do země.
„Já se těch koberců chci už zbavit! Proboha vemte si je někdo!“
Pak se najednou uklidnil, posadil a začal šeptat. „Dva koberce…dva koberce…“
„A jedno dítě,“ doplnil Květoslav.
„Dva koberce…“
„Jedno dítě…“
„Dva koberce….“
O chvíli později ho do stanu odnášeli strážci. Jeden z nich se pak u čaroděje zastavil. „Zase dostal jeden ze svých záchvatů. Dočista se z nich zbláznil. Vezměte si je, člověče. Jistě je užijete,“ přemlouval Květoslava.
„O tom, že není možné rozdělovat čarodějné předměty, které jsou spolu nějak spojené, vím. A upřímně mi to nevadí. Hlavně při stěhování se mohou tři koberce hodit. Tři jsou více než jeden. Beru je.“
„Fakt? Tak to jste nám s bráchou udělal radost. To našeho pána potěší. Hned vám je zabalím.“
Aby čaroděj nebudil přílišnou pozornost, vezl si koberce pro jistotu v neutrální dece, připevněné na boku koně.
Zrovna míjel stánek s erotickými potřebami, jehož majitele se drábové právě snažili vykázat s tím, že takové zboží se na trh nehodí a není zde na to vhodné místo, ale honem ho šeptem zvali na hrad pod veřejnou záminkou zatčení, protože prý krále takovéto věci enormně zajímají. O kousek dál byl ale jiný stánek a tady už byl čaroděj rozhodnut své zlaťáky utratit. Jednalo se totiž o holuby.
Mít holuba mělo své nesporné výhody. Každá pošta, dopis, vzkaz, cokoli, co bylo třeba, bylo doručeno rychle a spolehlivě. Byly vykonány pokusy vycvičit k doručování i jiné ptáky, ale neúspěšně. Například sýkorky považoval čaroděj za podlé svině. Rády sbíraly drby, pomluvy, ale zapamatovaly si i to, co řekl majitel takového ptáka stranou a všechno pak ochotně vyzvonily, komukoli kdo se zrovna namanul. Kolik nevěr už bylo takto odhaleno a kolik manželů prozřelo. A těch bitev, které díky sýkorkám mnozí válečníci prohráli. Sýkorky byly značně nespolehlivé.
Neosvědčily se ani sovy. Což o to, vrozená povinnost jim velela psaníčko doručit, ale za jak dlouho neřešily. Kde měly chuť, zastavily se, pospaly si, zkrátka dopisy doručily někdy za týden, jindy to trvalo měsíce, ale zaznamenány byly případy, kdy majitel čekal na psaní i roky. Jeden muž vyznával lásku dámě, s níž se setkal na plese a psaním ji zval na schůzku. Dáma tušila, že se muži líbí, ale nerozuměla, proč, pokud tomu tak skutečně bylo, dostala dopis až po třiceti šesti letech, kdy značně zklamaná dožívala život v domově důchodců.
Posledním testovaným druhem, co se doručování menších zásilek týkalo, byli vrabci. Jenže tito ptáci měli zase jiný problém. Jestliže vrabec narazil na pohlednou samičku a ta mu sympatie opětovala, nechal dopis dopisem a věnoval se jí. Jedna žena dokonce kvůli přelétavému vrabčímu druhu utonula. Poslala si vrabce s psaním o pomoc, ale ten se po cestě zamiloval a psaní tak nedoručil.
Jediným spolehlivým druhem byl prostě holub. Květoslav si dávno chtěl jednoho pořídit, pro všechny případy a teď se mu naskýtala možnost.
„Zdravíčko, koukám, máte tady holuby na prodej.“
Aniž by prodejce odpověděl na pozdrav, odsekl: „Koukám, máte postřeh a vyznáte se ve zvířecích druzích.“
Jeho jízlivost čaroděje sice namíchla, ale rozhodl se, že zůstane klidným. Zhluboka se nadechl a řekl: „Rád bych si koupil jednoho spolehlivého holuba. Ale…jak se tak dívám…každý je něčím zvláštní. Většina těch holubů má na sobě nějaké oblečky. To jsou různé druhy?“
Prodejce ožil a na tváři se mu objevil úsměv. Vyprávění o holubech, zvláště těch na prodej, dělalo majiteli evidentně radost.
„Jistě. Každý z nich je něčím speciální.“
„Aha, můžete mě, prosím, uvést v obraz, abych měl možnost si kvalitně vybrat?“
„Samozřejmě. Tak tady vpředu stojí holub boxer.“
„Aha, to proto má na nohou ty červené boty.“
„To nejsou boty, pane. To jsou rukavice. Vzlétne do vzduchu a nohama boxuje.“
„Já nepořádám boxerské závody, ani se jich neúčastním.“
„Ten vedle něj je holub provazochodec,“ usmál se prodejce.
„A k čemu je to dobré, když holubi létají?“
Obchodník se ušklíbl a pokračoval. „Poslední v první řadě je holub sklář. Naučil jsem jej zasklít okna.“
„Já okna nerozbíjím, ale děkuji.“
„Tady ten holub je zaměřen na myslivectví. Po čuchu vám vypátrá jakoukoli zvěř, kterou si pak budete moct ulovit. Hodí se zvláště při častém cestování.“
„Aha a tady to malé je luk a šípy, to je roztomilé. Ale já nerad cestuji.“
„Víte, co by se vám ale skutečně hodilo? Holub kuchař. A ano, to malé je kuchařská čepice, zástěra a vařečka. Já vím,“ mávl rukou majitel rozličných holubů, „je to roztomilé. Ale on skutečně umí vařit. V současnosti má v paměti na dvě stě padesát jídel. Samozřejmě zvládne pokrmy bezmasé, dietní, také dezerty.“
„Já se stravuji snadno, kuře, kachna nebo sladké knedlíky, nejsem náročný.“
Muž si povzdychl. „A co holub astronom? Poradí vám, kdy se vydat na cesty. Jeho brácha se pro změnu věnuje meteorologii, takže vám předpoví počasí.“
„Bohužel často musím cestovat, i když leje. Podívejte, já jen potřebuji holuba, který spolehlivě doručí psaní.“
„To zvládnou všichni,“ ujišťoval prodejce.
„Tak co tenhle? Vypadá dobře,“ ukázal čaroděj na jednoho vprostřed.
„Víte, je to dobrý holub, ale má přeci jen jednu vadu.“
„Aha, už to začíná.“
„Ale ne, zkrátka, je to sukničkář,“ zašeptal prodejce přes dlaň, aby to holub neslyšel.
„On rád nosí sukně?“ podivil se čaroděj.
„Ale kdepák, přece že lítá za holkama. Jak někde spatří holubici, nic ho neudrží.“
„Říkal jsem spolehlivého. Co tenhle? Moment, jak se tak na něj dívám…je normální, aby měl červený zobák?“
„Abyste tomu rozuměl, tenhle holub si rád dá pivko nebo i něco tvrdšího, když na to přijde.“
„Chcete mi říct, že je to opilec?“
„Opilec bych přímo neřekl, ale odkojen je hospodou, tak co můžete chtít?“ zasmál se křečovitě prodavač.
Květoslav si zhluboka povzdychl. „A tady ten? Je slušně oblečený, vypadá jako učiněný andílek. Ale drží v rukou nějakou knihu.“
„Jo, ten by šel. Jestli jste náboženského vyznání, tak tento holub, oblečený v sutaně, se vám bude líbit.“
„Brání mu jeho víra vykonávat službu?“
Muž usilovně přemýšlel, až se mu zvrásčilo čelo.
„Asi ne, jen se ustavičně modlí. Ráno po probuzení, před jídlem, po jídle, při západu slunce, při bouřce.“
„Pane, už jsem se tady zdržel víc než dost. Je tady nějaký normální holub? Nějaký, který nechlastá ani se nemodlí nebo neoblbuje ženské?“
„Jeden takový by tady byl.“
„Výborně, proč jste mi ho nenabídl hned, ušetřili bychom si čas.“
„Má jeden malý problém.“
„Proboha, zas už něco,“ spráskl Květoslav zoufale rukama.
„Vlastně by se vás to vůbec netýkalo. Ani byste to nepoznal.“
„Ven s tím,“ začínal být Květoslav netrpělivý. Kdyby byl na trhu jiný holubář, dávno by se přesunul k němu, ale tenhle stánek byl bohužel jediný.
„Je kapánek…“
„Tak co?“
„Jen malinko…“
„No ták…“
„Drobounce…“
„Proboha už to řekněte…!“
„Ukecaný.“
„Co že je?“
„Ukecaný. Prostě tu klapačku nezavře. Někdy to může být otravné, ale vy nerozumíte zvířecí řeči, takže je to cajk.“
Květoslav pochopitelně zvířecí řečí mluvil, byl však pevně rozhodnut o své schopnosti pomlčet. Hlavně z důvodu bezpečnosti. Nemusí o této jeho schopnosti každý vědět.
Co se ale týkalo koupě, neměl příliš na výběr. Všichni ostatní holubi byli něčím poznamenaní nebo něčím divní, jen tenhle byl relativně v pořádku. Že trochu mluví snad tak moc vadit nebude.
„To máte pravdu, běžný člověk tyhle schopnosti nemá. Tak já si ho vezmu.“
Obohacený o tři koberce, sbírku roztodivných lektvarů a holuba se vydal Květoslav na cestu z města. Když byl dál od zvídavých pohledů lidí, sesedl z koně a rozbalil exotické zboží.
„No konečně,“ prohlásil kůň.
„Ale no tak, zase tak těžcí nebyli.“
„To se řekne tobě. Hoď si je na hrb a vyzkoušej si to, když jseš tak chytrej,“ zařehtal.
Květoslav si ho nevšímal a posadil se na největší z nich. Koberec se pomalu vznesl a třepotal se ve vzduchu.
„Krása, jsi silný a dostatečně prostorný, na tebe se toho vejde dost. To bude nejspíš otec.“
Pak se postavil na menší a na dotyk jemnější koberec, který pokládal za matku.
„Uneseš toho méně, ale zato poneseš křehčí zboží.“
Posledním, koho si hodlal vyzkoušet, byl nejmenší kobereček. Už na něj došlapoval, když se sborově ozvalo hlasité: „Ne!“
„Ale, ale…tak vám by se nelíbilo, kdybych používal vaše dítě? Ale zaplatit jsem za něj mohl, co?“
„Blbost, vždyť si nic neplatil,“ prohlásil otec.
„To je vlastně pravda,“ poškrábal se čaroděj na hlavě. „To je koneckonců jedno. Vzal jsem si vás jako rodinu s tím, že mi značně posloužíte.“
„A dva koberce by ti nestačily?“ špitla máma.
„Ale což o to, bohatě, jenže mi vadí, že by se jen tak doma válel.“
„Vždyť on by se jen tak neválel,“ pohladila matka synáčka cípem po jeho vrchním okraji, „mohl by třeba umývat nádobí…“
„Cože? Nádobí? Vždyť bych se celý promáčel!“
A hned dostal syn od matky herdu do zad.
„Nebo by mohl zametat.“
„Ani náhodou? To bych pak byl celý zaprášený!“
Pohlavek.
„Tak by mohl vařit!“ zoufala si matka.
„Váš syn umí vařit?“
„To teda neumím a nechci být špinavý od omáčky.“
„Můžu si s mým milovaným synáčkem, chovajícím se právě jako natvrdlý, hloupý spratek, promluvit?“
Květoslav si založil ruce a povzdychl si. „Tak a mám toho právě dost. Proč nemůžu lítat na vašem synovi?“
„Totiž…je moc křehký….a slabý, vždyť je to ještě dítě!“ vykřikla zoufalá matka.
„Je to především létající koberec a jako takový má jisté povinnosti. Mám u sebe lektvar, který přiměje každého mluvit pravdu. Jestli mi nepřestanete lhát, pokapu vás jím,“ řekl již značně dopálený čaroděj.
„Můžeme mít alespoň rodinnou poradu? Soukromou,“ dala matka důraz na poslední slovo.
„Proboha, dělejte, jak myslíte, ale krátkou. Už jsem s vámi ztratil dost času.“
Tři koberce odskákaly stranou a chytili se cípy. Bylo vidět, jak o něčem vzrušeně debatují a diskutují. Hlavně matka divoce rozhazovala cípy a místy i do obou šťouchala. Syn stál nehybně a zahanbeně koukal do země. Netrvalo to ani tak dlouho, jak Květoslav čekal a už zase přihopkali zpátky.
„Fajn, co jste vydiskutovali?“ zeptal se se zájmem čaroděj.
„Ať už s námi uděláš cokoli, pravdu se stejně dozvíš, to je nezpochybnitelné,“ začala řeč velitelským hlasem matka.
„Jsem rád, že jste to pochopili.“
„Máš lektvary, rozumíš řeči zvířat a magických věcí, jsi jistě čaroděj.“
„Hm, máte postřeh,“ prohlásil Květoslav a dlouze zívl.
„Takže jsme se rozhodli, že ti nebudeme lhát.“
„Od počátku naší konverzace je to posun,“ zamrkal znuděně.
„Zkrátka, tady náš syn má menší problém.“
Květoslav zpozorněl. Když nic neříkal, pokračovala. „Totiž, myslíme si, že nastal nějaký problém při výrobě. Ale, náš syn…“
„Poslouchám.“
„Prostě má strach z výšek.“
Květoslav polkl naprázdno a tiše řekl: „Vy mi chcete říct, že létající koberec se bojí výšek?“
Matka koberec mírně zavlnila horním okrajem, což mělo značit souhlas.
„Létající koberec, který se bojí výšek, to se mi snad zdá,“ opakoval si pro sebe Květoslav s dlaní přes obličej. „Panebože za co mě trestáš? Proč zase já?“
Pak poodstoupil kousek k lesu, obrátil se do jeho hloubi a začal divoce křičet. Když se dostatečně vykřičel, zhluboka si vydechl.
„Co tu řveš, panáku?“ řekl někdo.
Květoslav se otáčel ze strany na stranu, ale zdroj hlasu nenašel.
„Moc se tu netoč jako kohout na báni. Copak si nikdy neslyšel, že v lese má být klid a ticho? Že sem lidé chodí rozjímat?“
Teprve, když vysoká borovice nad ním rozezleně zakývala větvemi, pochopil, kdo s ním mluví.
„Podívej, já jsem čaroděj a můžu si tady řvát, jak se mi zlíbí. Když mám vztek, tak řvu.“
„Tak to jsi teda na omylu, chlapečku. Tohle je náš les, my mu vládneme, a když se ti to nelíbí, tak se nauč něco jiného. Třeba se vyvztekej tak, že budeš metat kozelce nebo dělat stojky, skákat do dálky či kliky, ale hlavně neřvi do lesa. Čaroděj nečaroděj, dobře víš, že les umí odpovědět, když se mu chce. A ne vždy to bývá odpověď příjemná.“
Květoslav se nemínil ještě dohadovat se stromem, protože se říká, že starší jsou moudřejší a mají vždycky pravdu a tahle borovice nevypadala zrovna jako mladice, a tak jen mávl rukou a obrátil se zpět ke kobercům. Jakmile udělal první krok, ucítil, že ho něco trefilo do hlavy. Druhá šiška mu přistála jen kousek od pravé nohy a na vrchní větvi se chichotala veverka. „Blbečku, blbečku,“ smála se mu. Rozhodl se to velkoryse přejít.
„Vážení, neměl jsem příliš času o tom přemýšlet, ale zatím vím toto. Už tři létající koberce jsou pro mě zbytečný luxus, nicméně beru v potaz, že jsem za vás nic neplatil. Ovšem létající koberec, který nelítá je totálně na nic! Ještě si rozmyslím, co s vámi udělám. Už chápu, proč měl ten obchodník takový problém s vaším prodejem. A hlavně jsem se zase poučil, že stará pravda platí. Každé zboží si vyzkoušet před tím, než ho koupím. Vím to a stejně jsem vás vzal. Možná ze soucitu, nevím. Asi mám měkké srdce.“
„Spíš proto, že jsme byli gratis,“ podotknul otec.
„Být vámi, tak mlčím. Na vtipné poznámky nejste ve vhodné pozici,“ ukázal prstem na trojici.
„No co, rozdělit nás stejně nemůžeš, prodat taky ne a když nás pustíš na svobodu, tak poletíme zpátky do našeho domova,“ zasnila se matka.
„Taky vás můžu rozplést, na to nezapomínejte. Nicméně ten problém s létáním budeme muset vyřešit. Určitě nechceš zůstat navždy strašpytlem,“ řekl čaroděj a zadíval se na nejmenšího z rodiny koberců.
Ten začal slyšitelně vzlykat a vlhnout, obrátil se k čaroději zády a celý se třásl. „Ale no tak, čaroději, musíš být citlivější, vždyť je to ještě dítě. Nese to dost těžce, že je takto postižený,“ konejšila ho matka.
Květoslav naposledy v duchu zazoufal nad svou situací a nerozvážností při kupování zboží a obrátil se na koně stojícího opodál, který celou konverzaci tiše poslouchal a řehtal se.
„Myslím, že tě nebudu potřebovat. Chceš-li, můžeš si jít svou cestou. Děkuji ti za věrné služby.“
Kůň si byl dobře vědom, že tahle situace nastane. Bylo zbytečné, aby čaroděj živil koně, když se může přepravovat jinak. Na tuhle chvíli se dobře připravil.
„Fákt? Tak to samozřejmě rád využiju. Budu chvíli svobodně cestovat a pak se usadím u nějakého slušného sedláka, který se o mě dobře postará.“
Květoslav ke koni přistoupil, poplácal ho po hřbetu, podrbal za ušima a řekl: „Byl jsi dobrý kůň, děkuji ti.“
Kůň chvíli kýval hlavou a pak tiše prohlásil: „Ty jsi nebyl moc dobrý pán.“
Oba pokyvovali hlavami, v myšlenkách vzpomínali na společně prožité chvíle, když si najednou Květoslav uvědomil, co právě slyšel. „Cože?“ vyhrkl. „Jak to myslíš?“
„Jak to myslím? Tak já ti teda řeknu, jak to myslím. Jistě, ty jsi mě nikdy nepřetěžoval a vždycky jsem šel polehku, že ano? A krmil jsi mě jen tím nejlepším senem, ne tím, které jsi zrovna někde sehnal, a smrdělo od kravských kobylinců. A rozhodně jsem si vždycky užil pohodlí své stáje. Jistě, vlastně v mém pelechu nikdy nepřespávala čarodějka a taky do mé postele nikdy nezvracela nějaká pubertální víla. Voda byla vždy čistá a vyměňoval jsi ji každý den. Pochopitelně jsi mě také často čistil. A jak rád vzpomínám na ty dlouhé cesty, kdy jsi říkával: „Ty ten hřeben ještě zvládneš přejít. Ne, nebojte se králi, je rychlý jako šíp, on tam zvládne být zítra ráno.“
„Ale zvládl jsi to,“ snažil se čaroděj zastavit příval výčitek.
„Jenže jsi to říkal za úplňku!“ zařval kůň, který si stoupl na zadní a přední si založil.
„Myslím, že přeháníš. Neměl ses u mě tak špatně,“ mávl rukou čaroděj a zasmál se. Rodina koberců a holub totiž koňskou řeč s velkým zájmem poslouchali.
„Neměl“ přiznal kůň a už otvíral tlamu, aby pokračoval, ale čaroděj ho předběhl.
„No tak vidíš.“
„Neměl, protože jsem se o sebe staral sám! Teď jdu, chci vidět na stará kolena moře. Procestuju svět a na stáří se uklidím k nějakému hodnému polnohospodáři,“ oznámil kůň tak, aby to schválně vypadalo, že se urazil a s hlavou hrdě vztyčnou odkráčel.
„Jak myslíš, ale pamatuj si, že se nikde nebudeš mít tak dobře!“ zavolal za ním čaroděj, přestože bylo jasné, že už ho bývalý dopravní prostředek nemůže slyšet. „Ze starých koní totiž dělají salám!“ vysvětlil okolostojícím.
Nastalo ticho, které hned dostalo komentář dvou nejbližších borovic.
„Všiml sis, jaké nádherné ticho tady je, Frede?“
„Jo, přesně takové, jaké tu bylo, než sem dorazila skupina idiotů.“
„Přesně, moje řeč, Frede. Létající koberec, který neumí lítat, věčně nespokojená kobyla a naprosto neschopný čaroděj, který si neumí ty všechny ukočírovat.“
Květoslav sice zuřil, ale rozhodl se, že se pro tentokrát překoná a nechá jejich poznámky být. A takový to byl krásný den, vidina trhu, koupě zboží a zase zpátky domů.
„Jdeme, tady už nejsme moc oblíbení. Pojedeme za mou kamarádkou Hermínou Krasokulovou. Možná nám poradí, co s tebou,“ ukázal na synka, který stále drobně posmrkával.
Květoslav naskládal zakoupené zboží na koberec mužského rodu, dámě položil na hřbet klec s holubem a sám se posadil na otce. Synáček se sroloval na záda matky a koberce se vznesly.
„Hlavně se nedívej dolů,“ upozornila matka syna.
Čaroděj navigoval otce k Hermíně a matka svého muže následovala. Květoslav byl spokojen, protože cestu k nejlepší kamarádce si odbyl s koberci hned první den, čímž měl vlastně hotovo. O létajících kobercích toho zase tolik nevěděl, ale čím si byl jistý určitě, bylo to, že jakmile absolvují nějakou trasu, zapamatují si ji navždy.
Dům Hermíny Krasokulové stál na dvou nohách. Jedné otočené dopředu, druhé dozadu. Tuto zcela nepraktickou chybu způsobili architekti, kteří dům stavěli. Podle toho, co mu Hermína vyprávěla, se během stavby pohádali a protože se nemohli dohodnout, na kterou stranu Hermína chtěla, aby dům stál, a ona byla zrovna na cestách, každý si postavil svou nohu. Dost jí tato situace komplikovala život. Dům pochopitelně nebyl chodící, což byl původní záměr a požadavek čarodějky, na kterém si trvala. Nerada jezdila na koních a létala v oblacích a nerada se taky rozhodovala, co si vlastně na cesty vzít. Vždycky něco zapomněla. A tak jí tento způsob přišel nejpraktičtější. Jenže po návratu z cesty její nadšení z původně skvělého nápadu bylo to tam. Architekti si navíc nechali zaplatit předem, a když se vrátila, byli už pryč. Hermína neměla peníze ani chuť již cokoli měnit a tak nechala dům stát tak a každý, kdo chtěl, aby někam cestovala, musel pro ni poslat kočár. Nejspíš proto byla jako čarodějka tak málo využívaná. Na straně druhé byla na některé věci vyhlášená odbornice. Třeba na tvorbu lektvarů.
Koberec přistál před domem na veliké mýtině kryté ze všech stran lesem a za ním horami. Z komína se kouřilo a tak bylo jasné, že je čarodějka doma.
„Počkejte tady,“ přikázal Květoslav a vystoupal po bytelném žebříku vzhůru na prostornou plošinu. Bez klepání vešel dovnitř. V krbu hořel oheň, kočka se líně rozvalovala nad ním, všude po zemi se válely ponožky a spodní prádlo velikosti nejméně ŠPČ – tedy Široce Prostorný Člověk, o kterouž informaci Květoslav zrovna nestál, a na válendě si spokojeně pochrupovala Hermína Krasokulová.
První, co blesklo čaroději hlavou, bylo, že princezně Růžence lhal. A nelhal jí zrovna málo. I když…dá se to považovat za lhaní, když sám dobře ví, že vzhled Hermíny patří spíše mezi výjimečné?
Hermíniny delší šedočerné vlasy splývaly přes její tvář, měla širokou postavu a docela velká prsa. Brýle, které nosila, byly položeny na stolku před sedačkou. I její tvář působila značně zanedbaně, totéž se dalo říct o nehtech a bohužel bylo na první pohled jasné, že si ani náhodou neholí nohy.
Všechno, co moderní žena, hlavně se tedy jednalo o princezny, výše postavené dámy, ale i drtivou většinu čarodějek, dodržuje v péči o své tělo, Hermína krutě nedělala. Podle svých slov jsou jí vymydlené, zmalované fuchtle odporné. Chtěla vypadat zanedbaně, aby působila hrůznějším dojmem. A že na své klienty a lidi v širokém okolí dojem dělala, to byla rozhodně pravda. Již od pohledu působila děsivě. Péče o vzhled nebyla její priorita. Květoslav jí měl rád, pro její přátelskou povahu a schopnosti. Pokud se ale jednalo o dívky, s kterými se chtěl sblížit, dával pochopitelně těm fuchtlím přednost, což o něm ale Hermína věděla. S oblibou si Květoslava dobírala, že „kdyby mělo kapradí kozy a bylo zmalované, určitě by je čaroděj přefikl“.
Hermína hlasitě chrápala a čarodějovo odkašlání tak nemohla v žádném případě slyšet. Přistoupil tedy k ní a zlehka s ní zatřásl. Když nepomohlo ani silné zatřesení ani to, že jí do ucha řval jako pominutý, celý vyčerpaný usedl na zem pod ní.
„To si vzala lektvar na spaní, nebo co?“ říkal si pro sebe.
„Lektvar na spaní ne, nakapala si do uší lektvar hluchu,“ zamňoukal kocour a otočil se líně na krbové římse.
„Super a co kdyby ji někdo chtěl vykrást?“
„Založila to tu ochranným kouzlem,“ odpověděl kocour.
„Mluvíš nesmysly, mě to kliďánko pustilo dovnitř.“
Kocour se otočil na čaroděje, několikrát zamrkal, olízl si tlapky a pak řekl: „Nechala volný průchod jedinému člověku a hádej, kdo je tím člověkem.“
Pochopil. „No jo, ale jak ji teď probudím?“
„Ty jsi mi ale otravný čaroděj,“ zívl kocour, stočil se do klubíčka a snažil se navázat tam, kde přestal, než jej návštěvník vyrušil.
Konečně dostal Květoslav nápad. Nebyl příliš ohleduplný, za to byl účinný. Zvedl ruce a společně s tím se zvedla i pohovka a obrátil je dlaněmi dolů, takže se i pohovka obrátila a Hermína s žuchnutím dopadla na zem. Když se jí podařilo dostat z očí vlasy, pohlédla na čaroděje.
„Teda, ty máš ale způsoby. Spala jsem.“
„Vím, nedalo se to přeslechnout.“
„Co říkáš?“
Teprve v tu chvíli si Hermína uvědomila, že si nakapala do uší lektvar a tak vzala ze stolu lahvičku, jejíž obsah si nakapala do obou uší. Pak skákala na jedné a následně na druhé noze s hlavou stočenou k podlaze, aby látka obnovující sluch byla účinná co nejdříve.
„Řekni něco,“ přikázala.
„Co mám říct?“ zeptal se Květoslav.
„Cokoli.“
„Když mě nic nenapadá.“
„Tak si něco vymysli.“
„Dobrá, třeba….řeba…řeknu ti, proč jsem za tebou přišel.“
„Tak povídej.“
„Mám létající koberec, který se bojí výšek.“
„Jo, jo, zapeklitý problém,“ řekla Hermína a chytila se za bradu. „Jo vidíš a slyším tě,“ vykřikla radostně.
„Jo, to je mi jasné, vždyť už si tu pár minut povídáme.“
„Tak se posaď. Říkáš koberec, který se bojí výšek?“ opakovala zamyšleně.
„Jo, jak říkáš, je to zapeklitý problém, neboť se jedná o celou rodinu koberců.“
„Rodinu?“ vyjekla překvapivě Hermína. „Tak to je úžasné. A všichni se bojí výšek?“
„Ne, všichni ne. A nevím, co je na tom úžasného. Nemůžu je rozdělit, a protože se jedná o magický předmět, navíc z exotického kraje, tak ani netuším, jak tuhle chybu napravit.“
„Úžasné je to proto, že se nestává každý den, aby člověk narazil na celou rodinku magických předmětů.“ Hermína začala chodit po domě, který obsahoval jen jeden pokoj sloužící jako ložnice, obývák i kuchyň zároveň. „Víš, kolik lidí touží vlastnit byť jen jeden létající koberec? A ty máš hned tři. Celé desítky králů, knížat, ale i čarodějů prahnou po kouzelných lampách, amuletech, kamenech a tak dále, a tak dále,“ pokračovala a divoce přitom rozhazovala rukama. „A ty máš hned tři kouzelné předměty naráz.“
„Ano, já mám hned tři kouzelné předměty naráz,“ opakoval otráveně Květoslav. „Uvědom si, že se jedná o stejné magické předměty, takže mám tři, ale jednoho druhu, což není velké bohatství a navíc jeden z nich neplní své manželské povinnosti…teda, magické povinnosti.“
Hermína jeho přeřek ignorovala. „Víš, já toho o létajících kobercích zase tolik nevím. Vím jen to, že se nesmí jako rodina dělit.“
„Jo, to vím taky.“
„Mohu-li ale čerpat z toho, co jsem o létajících kobercích četla, pak jakkoli porouchaný létající koberec může být opraven tam, kde byl vyroben,“ zalovila Hermína v paměti.
„Děláš si legraci?“ vykřikl Květoslav. „Já nevím, kde byl vyroben, jen vím, že to bylo v nějaké orientální zemi. Myslíš, že by nepomohlo kouzlo nebo lektvar?“
„To je těžké, Květoslave. Jediný lektvar, který přichází do úvahy, by byl ten, který by mu dodal odvahy. Ale to má vždy jen dočasný účinek.“
„Takže se s tím momentálně moc dělat nedá.“
„Ale jeden příběh ti říct můžu, ne?“
„Nepomůže mi ani to, když řeknu ne, že?“
„Líbí se mi na tobě, jak jsi inteligentní,“ usmála se Hermína a začala vyprávět.
„V tom příběhu, který ti chci vyprávět, dostal jeden kníže dva létající koberce. Jednalo se o zasnoubenou dvojici, která se velmi milovala. Kníže i kněžnu poslouchali na slovo, ale každou volnou chvilku trávili společně. Radost pohledět byla na tuto dvojici pro nezaujatého romantického člověka. On jí každé ráno nosil květy z louky za hradem, ona mu něžně narovnávala střapce.
Kníže jejich láska nezajímala, ale toleroval ji až do chvíle, kdy měl na návštěvu přijet panovník z velmi daleké země. A bylo o něm známo, že je sběratelem a majitelem mnoha rozličných kouzelných předmětů. Panovník se doslechl, že na knížecím hrádečku se nachází létající koberce a proto zařídil, aby se ke knížeti doneslo, že po létajícím koberci léta touží a ten jediný kouzelný předmět mu ve sbírce chybí. Kníže se chtěl před panovníkem samozřejmě vytáhnout a tak rozhodl, že si ponechá koberec a koberčici mu dá darem. Marně oba knížete prosili, plakali, slibovali ještě větší poslušnost a věrnost, zkrátka knížete nic neobměkčilo. V předvečer příjezdu panovníka, když koberec koberčici vykrucoval, aby z ní dostal i poslední zbytečky slz a ona tak nebyla zbytečně vlhká, si slíbili bezmeznou věrnost, kterou ani tisíce mil nerozdělí a jejich láska nikdy nepřestane. Druhý den byla dvojice milenců rozdělena.
První dny po ztrátě své milé koberec lkal, fňukal a létal jako koberec bez duše. Zvláště nebezpečný byl jeho pláč při samotném letu, kdy sebou házel, kroutil se div, že knížete neshodil. Láska mezi takovýmito kouzelnými věcmi je však mnohem silnější než lidská. Koberec takové utrpení nevydržel dlouho. Od smutku přešel postupně ke zlosti a tak jednoho dne svého pána převrhl do příkopu s močůvkou a výkaly v nichž se kníže utopil. Když se kněžna dozvěděla informaci o smrti manžela, skočila z hradeb. Dopadla ale tak nešťastně, že se nezabila, ale polámala si jen ruce a nohy a musela čekat dlouhý týden na to, než ji sežrali vlci.
Ani koberčici se nevedlo jinak. Ze samého neustálého sténání, ze kterého panovníka již bolela hlava, ji nechal spráskat bičem. To byla pro ni poslední kapka. Pro pomstu se rozhodla ve chvíli, kdy nesla k lodi, kotvící na pobřeží, krále se svou manželkou, šaška, sluhu, cvičenou opičku Rózu a dva ochránce. Navíc ji také dopálilo to, že aby se na ni všichni vešli, museli strážci viset přes okraj. A tak je všechny zanesla daleko od pobřeží a shodila je do moře. Ve své krutosti se pak kochala pohledem na topící se dav. Královnu stáhly pod hladinu její šaty, král se utopil rychle, protože vždy odmítal učit se plaveckému umění, což bylo o to zvláštnější, když vládl přímořskému národu. Sluhu sežral žralok jako jediného z celé skupiny, protože jak známo žraloci rádi klasickou rudou krev. Modrá krev má jinou specifickou chuť, která mořským tvorům nešmakuje. O ochráncích se v příběhu nemluví, pravděpodobně se ale zachránili, protože královská ostraha je cvičená nejen v boji s mečem, ale i v různých jiných schopnostech plavání nevyjímaje. Taktéž přežila Róza, která si to namířila k Africe a údajně tam snad spokojeně dožila u egyptských pyramid. Jediný, o kom není známo, jak to s ním dopadlo, je šašek. Prý se všemu hystericky chechtal plavaje přitom stále nad hladinou. Když ani po sedmi hodinách nezemřel utonutím, sežráním či prochladnutím, koberčici to přestalo bavit a odletěla.
Koberčice si byla jistá, že se se svým milým již nesetká, neboť by tak dlouhou cestu zpátky k němu nezvládla a netrefila by, přestože jinak mají létající koberce výborný orientační smysl. A tak ze samého žalu spáchala sebevraždu. Vrhla se do trnových keřů a po krátkém, ale intenzivním letu skonala.
Koberec hledal svou milovanou celá léta. Putoval od kraje ke kraji a po dlouhých třiceti letech si poslechl tento příběh o zamilované dvojici létajících koberců. Když zjistil, jak jeho milá skončila, spáchal sebevraždu též. Po neúspěšných pokusech, jakými byly skok z Akátové hory, pokus o utopení se v bazénku místního starosty a také vrhnutí se pod stádo koní, se nakonec celý zoufalý vrhnul do tkalcovského stavu z opačného konce, takže byl celý rozmotán.“
„Smutný konec.“
„Smutné, ale pravdivé. Je důležitý. Vím, že chápeš, že nemůžeš tu rodinu rozdělit, ale chtěla jsem, aby sis byl vědom toho, co také může nastat.“
„Uvědomuji si to. Mám zkušenosti i z vlastní rodiny, takže je vlastně rozdělovat nechci. Nemám v úmyslu ničit rodinu.“
„Co kdybys mi ty koberce předvedl? Alespoň ty, co létají,“ navrhla Hermína, aby zahnala smuteční náladu, která s příběhem nastala.
„Jo, zavolám je. A taky jsem si pořídil poštovního holuba.“
„Konečně. Už budeš moci posílat vzkazy a dopisy. A že to trvalo,“ spráskla ruce nadšením Hermína.
Květoslav vyšel na zápraží a snažil se zjistit, jak zahánějí všichni dlouho chvíli. Otec s matkou se honili na louce a syn za nimi vesele běhal. Teď, když čaroděj pozoroval rodinku pohromadě, jim na malou chvilinku záviděl. Ale hned se snažil tyto pocity zahnat, aby na něm nebylo nic vidět. Ostatně, synkovi není co závidět. Nyní je šťastný, ale co až někam pocestují a tam se mu budou děti smát? Děti v tomhle umí být kruté. A až bude větší? Nesbalí žádnou holku jen proto, že bude trpět výrazným handicapem. Květoslav se rozhodl, že to nesmí dopustit. Docela nerad by našel ve svém domě houpající se oběšený koberec nebo na zemi ležící probodnutý koberec. Zkrátka, nesmí dopustit, aby jeho předměty trpěli depresemi nebo smutkem. On jimi taky netrpí…většinou.
„Hej, vy tam,“ zavolal na ně a všichni, včetně holuba v kleci, se po něm ohlédli. Naznačil, aby přilétli. Zatímco Květoslav už pohodlně seděl, slétli se matka se synem na hřbetě a otec s holubem v kleci.
„Tohle je moje kamarádka Hermína Krasokulová, podle toho, co mi řekla, je problém s vaším synem vážnějšího charakteru,“ obrátil se na rodiče. „Můžeme jej totiž napravit pouze v místě, kde byl vytvořen. Museli bychom tedy jet do míst, kde jste byli vyrobeni.“
Matka si povzdychla a tiskla k sobě svého syna.
„Momentálně tedy tento problém odložíme stranou. Ale určitě se k němu vrátíme. Nechci mít doma koberec, který nelítá.“
„Lítá, ale jen nízko,“ zašeptal synek, ale čaroděj po něm vrhl ostrým pohledem.
„Nicméně, vám musím nějak říkat. Nebudu na vás volat koberče přileť. Máte nějaká jména?“
„Jména? Jsme věci, létající koberce, nemáme jména,“ odpověděl otec a pokrčil horní cíp, což se mělo nejspíš rovnat pokrčení ramen.
„Dobrá, nějaká vám dám. Začneme matkou. Má někdo nějaké návrhy?“
„Já bych jeden měla,“ přihlásila se Hermína jako ve škole a když ji čaroděj vyzval, nadšeně řekla: „Létavice, co vy na to?“
Jméno se všem líbilo a Létavice jej přijala za své. „Výborně, tak dál. Jaké jméno vymyslíme tátovi?“
„Hnusný, odporný děvkař,“ řekla matka a Květoslav překvapením pozdvihl obočí. Hermína se na něj nechápavě podívala a syn se plácl pravým rohem do prostředku horního okraje, čemuž čaroděj rozuměl jako plácnutí se do čela. „Už zase,“ řekl tiše nejmladší člen rodiny.
„Je to už dávno a ty to zase připomínáš. Už jsem se změnil,“ řekl otec.
„Bohužel ses nezměnil. Dobře jsem tě viděla, jak jsi ve stanu našeho bývalého pána flirtoval s tou vyfintěnou slepicí. Myslí si, že když je lépe zbarvená a zmalovaná, že je něco víc, tsss.“
„Myslím, že o původně navrženém jméně nemusíme ani dávat hlasovat. Je příliš dlouhé,“ snažil se o smír Květoslav.
„A co hnusný, odporný a směšný děvkař.“
„Tohle jméno je podstatně kratší,“ podotkl suše čaroděj.
„Teď, když už jsme daleko a bavíme se tu jako jedna velká rodina, budu k vám upřímná. On,“ ukázala Létavice levým cípem na manžela, „je přelétavý koberec.“
Květoslav seděl jako zařezaný a po chvíli prohlásil. „Myslím, že jsem velký hříšník, když mě pán Bůh tak trestá. Létající koberec syn, který se bojí létat a létající koberec otec, který je přelétavý, proboha to je famílie.“
„Náhodou jsme slušná rodina,“ ohradil se syn.
„Koukám,“ odpověděl s hlavou v dlaních čaroděj.
„A co kdybychom mu říkali Lotr?“
„Děvkař je taky krátké,“ procedila mezi zuby Létavice.
„Myslím, že byste před synem neměli mluvit vulgárně. Navíc se takové jméno nehodí. Jak na vás takto bude Květoslav volat na hradech a zámcích? Co si tam o vás pomyslí?“
„Lotr by celkem šel,“ souhlasila Létavice, ale na manžela se ani nepodívala.
„Lotr je pěkné jméno,“ přitakal syn.
„Co si o tom myslíš ty?“ zeptala se Hermína Květoslava, který měl hlavu stále v dlaních. Když ji konečně zvedl, řekl jen: „Jo, Lotr ujde. Teď jméno pro dítě.“
„A co takhle Blesk? Až budu jednou lítat, budu rychlý jako blesk,“ výskal radostně malý koberec.
„Víte co? Mě je to jedno. Klidně se jmenuj Blesk, ač jediné, co zvládneš je, že tvrdě udeříš na zem, když letíš z výšky.“
Blesk se opět rozplakal.
„Čaroději, buď prosím citlivý, žádám tě o to podruhé, je to dítě, bere tyhle věci citlivě,“ řekla Létavice pohoršeně a houpala synka v náručí.
„Ona má pravdu, je to vážně ještě dítě a všechno si moc bere,“ přidala se Hermína, „měl bys ho spíše politovat.“
„Politovat? A kdo polituje mě? Já potřebuji politovat, že pracuji s takovým materiálem,“ zakřičel čaroděj někam do stropu.
„Zase tak hrozné to není. Tady Lotr nám všem slíbí, že už to víckrát neudělá a že bude své manželce absolutně věrný, že Lotře?“ požádala Hermína o slib Lotra a ten přikývl.
„Nevydrží,“ řekla Létavice.
„Slyšíš, nevydrží,“ poukázal na předchozí slova Květoslav.
„Vydržím,“ ohradil se Lotr.
„Vydrží,“ vydechl nadšeně Blesk.
„Nevydrží, vždyť s ním léta žiju.“
„Nevydrží, ona ho musí znát, je to jeho manželka.“
„Já mu věřím, že vydrží, Květoslave.“
„Táta určitě vydrží.“
„Vydržím.“
„Nevydržíš.“
„Vydrží.“
„Nevydrží.“
„Vydržím.“
„Nevydržíš.“
„Vydržím.“
„Nevydrží.“
„Vydrží.“
Všichni se honem začali překřikovat a jako první to ukončila Hermína, když začala hlasitě ječet: „Držte, už klapačky, jste u mě doma, tak se chovejte, vy nevychovanci!“
Když konečně nastalo ticho, dodala, už podstatně klidněji: „To jste se ke mně přišli hádat? Ještě nemáme jméno pro tvého Holuba, Květoslave.“
„Konečně si mě také někdo všiml,“ poznamenal na oko uraženě.
„Květoslave Dobromysle Stehýnko, proč držíš toho holuba v kleci? To jsou teda způsoby,“ zeptala se pohoršeně Hermína a hned holubovi otevřela. Ten vystoupil z klece, protáhl si křídla, nohy, tělo i krk až to luplo a poděkoval.
„Řeknu teda rovnou, že poslouchat vás celou cestu a i tady bylo skutečně namáhavé.“
„Myslím, že to nezvládnu,“ řekl Květoslav a vypadalo to, že tentokrát má slzy na krajíčku on.
„Tak je trochu prostořeký, ale zase si budeš mít s kým popovídat,“ uklidňovala ho Hermína.
„Jo, to budu. Tři koberce a jeden ukecaný holub, co jsem komu udělal?“
„Myslím, že bychom měli přejít k tomu hlavnímu, vybrat mu jméno. Máš nějaký návrh, holoubku?“ řekla něžně Hermína.
„Jak se jmenovali tví předci? Oni předky nemají,“ ukázal čaroděj prstem na koberce, aniž by se na ně podíval, „ale ty ano, takže je-li tam ukryté nějaké jméno, které bys chtěl, řekni nám to.“
Holub usilovně přemýšlel, škrábal se na hlavě oběma křídly, zatínal je do sebe a pak řekl: „No, můj otec nevím, jak se jmenoval. To víte, v budce bylo těsno a máma kolikrát nevěděla, z které strany…“
„My chápeme,“ vykřikla Hermína, „je tu dítě,“ zašeptala a výrazně mrkala směrem k Bleskovi.
„Aha, jistě, sory. Prostě si nejsem jistý, který ze strejdů byl můj otec. Proto jsem jim všem raději říkal strejdo, aby jim to nebylo líto. Zato dědečka znám dobře. Jmenoval se zvláštně – Polub.“
„Polub?“ opakoval Květoslav.
„Polub?“ řekla Hermína.
„Jo, Polub. Náš rod pochází z jižní Moravy. A to jméno vzniklo tak, že jednou řekl mému dědovi čaroděj, u kterého sloužil podobně jako já,“ dmul se pýchou holub, „aby mu zaběhl do hospody pro pivo. A děda mu na to odpověděl: ,Já neběhám synku, já su holub, tož s běháním si zadek polub.´ A čaroděj se překvapivě neurazil, ale dal mu jméno Polub.“
Hermína i Květoslav zakroutili hlavou současně. „Polub není vhodné jméno. Holub Polub, to by bylo divné.“
„Výjimečně souhlasím s Květoslavem.“
„Tvůj bývalý majitel říkal, že jsi ukecaný, co takhle ti dát jméno Kecal?“ navrhnul čaroděj.
„Znám jednu dívku, ta má zobáky, má zobáky, a domeček a domeček má bohatý,“ zazpíval Kecal. „To znám, jednou s námi cestoval náš pán do nějakého velkého města a tam to zpíval na náměstí nějaký chlápek. Překvapivě s tím měl úspěch,“ podivil se Kecal.
„Já to teda neznám,“ obrátil se na Hermínu čaroděj.
„Taky ne.“
„Jste kulturní barbaři.“
„Nemáme na kulturu čas, jsme čarodějové. A ti plní důležitá poslání,“ bral si výtku Květoslav osobně. „Takže dohodnuto, jsi Kecal.“
„Výborně,“ spráskla ruce Hermína, „teď, když máte všichni jména, co kdyby nám Létavice, Lotr a Kecal předvedli, jak umí výborně létat?“ navrhla a všichni se hrnuli ke dveřím.
„Ano, všichni, kteří zvládnou létat, se mohou přesunout ven, ostatní nechápu, kam se cpou.“
„Květoslave!“ zakřičeli všichni sborem a Blesk už zase nabíral.
Létavice, Lotr i Kecal si poletovali venku. Lotr spíše Létavici naháněl, ale ta se s ním odmítala bavit. Teď už bylo čaroději jasné, proč za celou dobu cesty pořádně nepromluvil. Naštěstí, ač by to veřejně nepřiznal, se mu jak koberce, až na pár drobností, které se snad vyřeší, tak i Kecal, jevili celkem slušně a schopně.
„Jsi rád, co?“ řekla Hermína, když pozorovali trojici letců.
„Ale jo, i když s přelétavým a nelétavým kobercem budou problémy a ne že ne,“ podotknul Květoslav tiše, protože kousek od nich stál Blesk.
„Přepravíš se rychle a bezpečně všude, kam budeš chtít. A holuba jsi už potřeboval jako sůl,“ poplácala přítele po ramenou Hermína. „Mimochodem, musím tě na něco upozornit.“
„Na co?“ zeptal se Květoslav, ale z výrazu tváře kamarádky pochopil, že půjde o něco vážného.
„Král Hlupoň na tebe dostává neustále stížnosti. Včera tu byl královský posel se žádostí, abych tě umravnila.“
„Umravnila? Jakého charakteru jsou ty stížnosti?“ nechápal Květoslav.
„Rušení nočního klidu, nepořádek v lesích po divokých nočních pitkách, dáváš špatný příklad vesnické mládeži a zneužíváš mladistvé.“
„Já že zneužívám mladistvé? To mi prosím tě řekni jak.“
„Chceš mi říct, že všechny ty víly, kterým jsi nalíval a bůhví co jsi s nimi dělal a já fakt nechci vědět co, byly zletilé?“
Nastalo menší ticho. „Když u víl se to hrozně těžko pozná. Sama víš, že pubertální víla vypadá jako dávno dospělá.“
„Květoslave, to není legrace. O těch holkách z vesnice, kterým jsi naložil od cesty, ani nemluvím.“
„Ale nikdy jsem jim ani nesliboval manželství,“ vysvětloval čaroděj.
„O to je to horší. Copak se nějaká vdá, když se o ní roznese, že u tebe trávila noc?“
„Myslíš, že jsem tak hloupý, abych něco takového roznášel? Kdyby ty holky mlčely, nikdo by se nic nedozvěděl.“
„Holky mlčí, pochopitelně, bojí se, že by je doma otcové ztřískali. Ale to víš, sem tam je vidí přicházet nějaký ten vášnivý houbař, vesničan, co jde na lesní plody….“
„Sem tam mě práskne nějaká veverka, zajíc nebo sýkorka, že?“ zuřil čaroděj nad charaktery živých tvorů.
„Co ty víš. Široko daleko možná nejsi jediný, kdo rozumí řeči zvířat. Aby ses nedivil.“
„Dobrá a říkal ten posel ještě něco jiného?“
„Ne, jen, abych tě umravnila. Ale to ti říkám ze zkušenosti, chasníci by na tebe už dávno vyrazili a dali ti pár přes hubu, ale jen že jsi čaroděj, sedí doma a posílají stížnosti ke králi. A král to dlouho nevydrží. To víš, volby se blíží. Jestli budeš takhle pokračovat, dopadne to s tebou špatně.“
„Musím se vykašlat na holky ve vsi. Víl je všude okolo dost,“ umínil si Květoslav.
„Pokud si vážně nemůžeš pomoct, tak to dělej tak, aby tě alespoň u toho nočního řádění vidělo co nejméně lidí. Vidělo a slyšelo a teď nemyslím jenom provozování tamtoho. Myslím i chlastání, hlasitá hudba a podobně.“
„Vždyť jsme daleko od vesnice, to nemůžou slyšet,“ oponoval čaroděj.
„Ale slyší to. Lesem se to strašně nese.“
Mezitím, co se dva čarodějové spolu bavili, přilétl Lotr k synkovi a navázal s ním řeč: „Nechceš, to alespoň zkusit?“
„Ne, tati, raději ne.“
„Nesmíš být takový strašpytel. Jen do toho,“ povzbuzoval syna otec, plácal jej po zádech, ale zároveň se už otáčel do domu. A zatímco se nenápadně vlnil u podlahy směrem dovnitř Hermínina obydlí, Blesk zavrávoral a málem by se zřítil z terasy dolů, naštěstí se udržel spodním okrajem, který teď vlastně plnil roli horního. Blesk se snažil vyhoupnout nahoru, takže chvíli vypadal, jako když dělá kliky, než se mu to povedlo, ale nakonec se na terasu vydrápal. Právě v momentu, kdy se Květoslav otočil a spráskl ruce.
„Lotře, co to děláš?“
„Lotře, ty prase!“ zvolala Hermína, když spatřila létající koberec, jak se s něčím vášnivě mazlí. „To je moje rohožka z koupelny!“
„Polož ji, než si toho všimne Létavice a bude zase kravál,“ upozorňoval ho Květoslav.
„Tati, slíbil jsi, už budeš hodný.“
„Ty prasáku, počkej, až se mi dostaneš do rukou,“ zvolala z výšky Létavice a nabrala směr dům.“
Květoslav si promnul obličej a zaúpěl: „Já to nevydržím.“