Cvrkot města v roztřepených obrázcích…

Dvorek útulné hospůdky, přesně v poledne v tomto úžasném městě – Českém Krumlově:

Maličká stařičká Japonečka si dává klobásu, která je pomalu větší než ona a vidličku držíc v pravé ruce se vší silou snaží do ní zapíchnout. Povedlo se. Levou rukou uřízla špičku klobásy a statečně žvýká. K tomu vyžužlává střídu chleba z krajíčku. Po půlhodině má v sobě celou půlku klobásy… hurá!

Hubená paní středního věku cucá džus a pozoruje okolí, zatímco její nabouchaný manžel v černém triku a kalhotách ověšených řetězy, tělem i inteligencí bodyguarda či barového vyhazovače snad pětkrát těžší než ona, do sebe láduje hromadu knedlíků s masem.

Cizinci přisednuvší k našemu stolu se nás ptají: „Ingliš?... Dojč?“ kroutíme raději hlavami, že ne, i když nějaká ta němčina by tam byla. Nejraději bych se jich zeptala: „Česky?“
To si asi moc nepokecáme…

Mladý dlouhovlasý Angličan hledá po kapsách a vytahuje jednu propisku za druhou, aby je zas postupně zastrkával zpátky do kapes kapsovité vesty, ze které vyndá na stůl mobil a kapesníčky a pak vše zase vrátí… a jak zpomalená figurka bloumá nad jídelním lístkem. Později zkoumá placatý smažený řízek. Hojně zalévaný pivem ho nakonec snědl.

Mezitím nám číšník očuchal přinesené panáky, co je slivovice a co je hruškovice, aby nám je rozdělil správně. Zvládl to.

Na terásce nad naší dvorkovou restaurací sedí u stolečku pán a přes ten stoleček od nás zezdola mu není vidět hlava, jen oblaka kouře vycházejí jakoby z bezhlavého těla. Sedí a kouří tam už hodinu.

Najedení, napití a spokojení popojdeme ulicí dál a pak pozorujeme Japonce na vyhlídkové terase s krásným výhledem na zámek. Tlupa asi deseti Japoneček švitoří jak kačenky a jedna z nich stojí na lavičce a fotí je různě v řadě u zídky s výhledem. Teda viděla jsem tady už kdeco, ale jejich pózy jsou úchvatné. Všechny za sebou jak vláček zprava a pak zleva a pak předem a pak zády se zdviženýma rukama… prostě parádní přehlídka. I jakýsi nejaponský vysokánský rozesmátý děda s nimi na konci řady pózoval. Musím se smát a později jen lituji, že v tom okouzlení jsem taky nefotila. Je.

A na první pohled starší drsná rocková mánička prodává žužu všech barev a tvarů… i tvarů zubní protézy a mrkve a zmrzliny a oka a pavouka a žížal… vystavené a načinčané na tácech a sudech v ohromné prodejně. Hodil hovor o ACDC, že ty jsou dobrý, ale Ozzy že je blázen… atd… hodil dlouhým černoprošedivělým culíkem a rozloučili jsme se. Hodilo se to.

Město je krásné a zajímavé, ale tentokrát jsem si prohlížela lidičky všech národností, hlavně Japonce, jejich krásně barevné oblečení a selfíčka… a neskutečně nacvičené ksichtíky pro foto.
A španělskou mnohočlennou rodinu se spoustou papírových tašek od Bati… asi ve Španělsku nemají boty… hihi

A tak si procházím ulicemi a prousmívám se až do večerního odjezdu.

Toto město, pokud jste ho náhodou někdo ještě nenavštívili, o čemž pochybuju, doporučuji moc. Neb nejen prostředí, ale i cvrkot lidiček je opravdový zážitek.

;-)


.