Proč?

Proč když vidím tebe
je to úplně, úplně jiný
než s jakoukoliv jinou?

A co dělat s tím mám
když není jak, není co,
není i je to mou vinou.



Proč přijde mi tak přirozený
že když ti říkám "ahoj",
chci pohladit tě po tváři?

A přitom nutit se musím
těm pocitům bránit
když jsou takoví lháři.



Proč nejsilnější co cítím,
co prostě bytostně vím,
je že patříme k sobě?

A nikdy asi nepochopím
tu rozpolcenost dvou myslí
v jedné jediné osobě.



Proč, proč nejde to,
zbavit se toho dojmu
že stejně budem spolu?

Jednou, třeba za sto let.
V jednom z příštích životů,
snad budu zbaven toho bolu.