Ach, ta skála...

Ta skála,
ta skála JE,
ta skála pevná,
být jí,
být jak jí,
být s ní.
Ta skála láká,
stále výš,
ke slunci,
ke sluncím,
ke hvězdám,
skálou žiješ,
však ta skála ke zdolání láká,
skálu k touze využíváš,
skálou stoupáš,
po ní stoupáš.
Kdy touha skálou být,
kdy touha na skále snít,
stala se touhou skálu podmanit?
Zuby zatínáš,
mačky zatínáš,
cepín zatínáš...
Jednou, dvakrát,
tisíckrát...
A ta skála pevná,
pevná jako víra,
ta skála je víra,
ta skála se drolí,
ta skála se bortí
a klesá,
klesá pod tebou,
již se řítí,
s ní se propadáš,
až na dno,
do hlubin
kde již nebudeš mít
skálu ani sílu
jít výš...
Nebe, peklo, ráj?
Ne!
Ráj, nebe, peklo!