Příběhy, co zůstávají napořád

Miluji příběhy a věřím, že je miluje každý z nás. Příběhy nás provázejí od raných dětských let v podobě pohádek, později románů, filmů a přátelských vyprávění. Příběhy, ať ty smyšlené nebo skutečné, nás dokáží motivovat, ukázat nám směr. Pomáhají nám překonávat překážky na naší vlastní cestě. Pomocí příběhů často zjistíme, že to, co prožíváme, už prožilo mnoho jiných lidí před námi. Můžeme pozorovat jejich cestu, můžeme se z ní učit a vyhnout se chybám. Najít oporu v další cestě. Prostě příběhy by neměly mizet z našich životů, příběhy se musí dál vyprávět a žít. Protože každý z nás žije nějaký příběh.

Když bylo mé dceři kolem 4 let, uvědomila jsem si, že je to moje malá kopie. Dělá stejné grimasy, pláče pro stejné věci a stejným věcem se směje. Miluje stejně jako já drobné blbinky v podobě vůní a barev. Její příběh se nápadně podobal mému. V první chvíli jsem si říkala, že bych si přála, aby to bylo jinak, protože ke své povaze a ke svému příběhu mám řadu výhrad. Pro své děti chceme vždy o něco víc než to, co máme sami.

Těžko říct, jak to vzniklo, ale čas od času večer jsem začala dětem vyprávět smyšlené příběhy skřítka Šiškáčka. Příběhy smyšlené, přesto ze života. Příběhy, do nichž jsem otiskovala svoji zkušenost, a to, kým jsem. Nikdy předem nevíte, jak Váš příběh pomůže. Koho bude motivovat, a koho naopak odradí. Ani já netušila, co Šiškáčkovy příběhy přinesou. Po několika letech, v nichž tu s námi skřítek více či méně žije, se stal součástí rodiny. Stal se součástí našeho příběhu. A je to právě starší dcera, která v něm vidí přesně to, co její jemná a vnímavá dušička potřebuje. Je to kamarád, pro nějž se malují obrázky a balí dárečky. Je to někdo, komu musím dělat miniaturní palačinky, protože i skřítci rádi mlsají. Je to průvodce lesem a ten, kdo se ukáže, když Amálka stůně. Tolikrát nám pomohl, že jsem se rozhodla ho zhmotnit a nechala skřítka vyrobit z polymerových hmot jednou neskutečně šikovnou paní z Fleru. Náhle tu byl. Tu na okenním parapetu, tu u postýlky, jindy na pracovním stole. Skřítkův příběh začal žít svým vlastním životem. Amálka si vytváří vlastní příběhy které se skřítkem prožívá.

Včera se Amálka vrátila z tábora a já i ona jsme byly tak nějak naměkko. Maminko, těšil se na mě i Šiškáček? To víš, že ano, odpovídám dojatě. Přivezla jsem mu dáreček (malý úžasně probarvený choroš z lesa). A mami, kolik vlastně Šiškáčkovi je? Poklekám k ní, abych jí viděla do očí. Amálko, Šiškáček se narodil, když jsi se narodila ty. Není to tak vždycky, ale některé děti, když se narodí, dostanou svého skřítka, aby je provázel a ony se nikdy necítily samy… stěží držím slzy, protože je to výjimečně silná chvilka. Maminko, to mám velký štěstí, viď? Přitiskne se ke mně tak, že skoro nemůžu dýchat.

Myslím na to, že i já mám štěstí. Že děti jsou ten nejnáročnější projekt, který můžete v životě mít. Ne kariéra, ne tučné konto, ale děti. Málo se o tom mluví, ale být máma je velká dřina. Psát příběh, v němž figurujete vy a vaše děti, to je to nejdůležitější, čemu se těch pár let jejich dětství můžete věnovat. To ostatní počká. Příběh, který spolu napíšete, si ponesou dál životem a může jim být jednou skutečnou oporou. Může být tím, k čemu se ve vzpomínkách vrátí, a i v těch nejtěžších chvílích jim vyloudí na tváři úsměv. Čímž děkuji mojí mamince, protože střípky příběhu, který do mne vložila, nosím stále u sebe, a i když při vzpomínce pláču a mámu už obejmout nemohu, vím, že kus jejího laskavého příběhu žije někde blízko mého srdce dál. A tak pišme s láskou své příběhy, pro sebe i pro ty, které milujeme, ať je na co vzpomínat.