Odnikud

Ze světla zřítelnic
z křísnutí dešťů
z pamětí potemnic
ze svícnů jírovců
odlákej křídla mých můr.

V lednu, kdy blednu
bývá holá lebka plná chmur
a sněhem jež se snáší
hlouběji než ke dnu
jsem ti blížeji
než dlaň, která zháší
květy tvých kontur.

Slyšíš říhnutí tsunami
to se ten tvůj opilec vrací
ze dna tvé duše
pronásledovaný vlnami
moří utopených do lastur