Šlápota

Šlápota v prachu,
šlápota na rohu,
s hlavou ještě vztyčenou
dívá se nahoru,
kde Měsíc v úplňku
nad spícími domy
svítí chladně.
Jako chladný
svítící bilbord
na Ano či Ne,
na To či Ono.

V Měsíc v úplňku
nad spící ulicí
se vkrádá stín zatmnění.
Stín se vkrádá
i do ní.

Ještě před měsícem
měla padesát
kunčaftů.
Dnes má padesát let
a žádného kunčafta.
Narodila se v den,
kdy Armstrong udělal
tu slavnou šlápotu,
co byla velkým skokem
pro celé lidstvo,
a ona tu,
po padesáti letech,
dělá taky šlápotu,
a je poskokem
pro celé mužské lidstvo.

Ona, šlápota
v pražském bahnu,
tu dnes vzpomíná
na šlápotu
v měsíčním prachu.

Kam až ten Svět popoletěl
za těch padesát let?
Je jako ona?
Je ten Svět taky kurva?
Taky dá každému?
Ne, takový není!
Jí Svět nikdy nic nedal.
Vše si musela vzít sama,
do roztrhání těla.
I ona však odletěla na měsíc.
Na Bali,
a po měsíci se vrátila.
Zase šlapat.

Je sama.
Jako ten Měsíc.
Jen občas k ní přiletí
nějaký ten chlap,
jen tak na skok,
ač z něj vidí jen krůček,
zanechá na ní svou stopu,
a zase odletí,
aby byla sama.

Šlápota stále na rohu,
s hlavou stále vztyčenou
dívá se stále nahoru,
kde Měsíc v úplňku
nad spícím městem
svítí tak chladně.
Ten chladný měsíční třpyt
se jí dotkl!
Šla po tajemném tom paprsku
až na Měsíc...

Říká se:
Per aspera ad astra.
Někdy stačí:
Per aspera ad luna!