Čekáš?

Čekám
kdy už pořádně říci umět budu
to zákeřné Ř a zavázat tkaničku.
Čekám
až vyrostu, netuše, toužit že budu,
co velký, být opět malým trošičku.

Čekám
tak stydlivě, přesto tak dychtivě,
zda všimne si mne či nevšimne.
Čekám
nepoznané city, jež jasem zality
čas pozastaví, či láska pomine.

Čekám
Jak dopadnu, hlava prázdnou se zdá,
přijmou, nepřijmou, co čekat smím?
Čekám
kolik času života zbytečně ztratím,
roky celé dva, či méně promarním?

Čekám
jako na trní, ten, co už nic nezmění,
vím a stejně se ptám, holka či kluk?
Čekám,
v jiných zas je prožívám, až pominou
dětské nemoci a nočních můr shluk.

Čekám,
kdy už to přijde, jestli se dočkám,
kdy v propadlišti dějin už se ztratí.
Čekám
co vše se asi změní, a ono se mění,
a co pominulo, se jak bumerang vrátí.

Čekám
snad na zázrak, jsem jako bludný vrak,
zda ta co jinam odešla vrátí se, či již ne.
Čekám
po čekárnách v nekonečných hodinách,
pozitivní – negativní, na ten verdikt dne.

Čekám
co ještě bude, co ještě zbude, jak ztrácí se
lidé mi blízcí, i paměť vzpomínám matně.
Čekám
co budeme až nebudeme, co asi najdeme.
Čekám ještě... Na co vlastně?