Maso

Jednou mne napadlo
dostat se sám sobě pod kůži,
až k tomu masu hutnému,
za sádlem, po řezech noži.

Hrabu se v těch sračkách,
ruce mám od krve,
to co držím srdce je,
ztučnělé a ještě nepuklé.

Občas kost dříve zlomená,
s klouby, co tak ztuha jdou,
orgány uvnitř některé ztvrdlé,
a na povrchu změklé jsou.

Hrabu se dál, zde je novotvar,
rozteklá lymfa, a zde je vřed,
Co všechno v mase nenajdu?
Lidojed mlaská, lidumil zbled.

Střeva na stranu odkládám,
na apendix zhnisaný zíraje,
Za plíce, i za ledviny se dívám,
Kde jenom ta duše je?