Metalový nářez

Snad bylo to
ve Stříbrné Skalici,
nebo v Železným Brodě,
v knajpě Doba bronzová,
jo, ta, v Niklové ulici.
Seděl u stolu,
v sobě pátý zlatý mok,
v hubě zlatý zuby,
na ruce zlaté hodinky,
v kapse platinovou kartu
a vzpomínal na zlaté časy,
když ještě byla železná opona.
Až sem ho zavedla
zlatá střední cesta.
V televizi se redaktorka ptá
na železnou neděli,
a ta rtuťovitá holka,
co před chvílí zametala,
už další zlatý mok mu nese,
a jak se k němu nese,
žádoucně se třese:
Vy, vy jste zlatá...
Ne, já jsem Zlata!
Ach, vy jste zlatá Zlata,
slečno, vám dám,
zlaté srdce,
železné zdraví mám,
já jsem Fero,
ale můžete mi říkat jako jiní,
Lamželezo,
A zlatá Zlata
sama sobě říká:
jo, spíš plechová huba.
A v televizi Železný něco říká,
ale nikdo neví co,
protože řve metal,
a štamgast vedle
mosazným klíčem
si vytahuje holuba,
a vášeň jim cloumá,
vida předkloněnou Zlatu,
hned se sune s židlí pod stůl,
aby vidět nebylo,
ale až na Zlatu
všichni vidí,
a všichni se stydí,
že zasunovat židli nemusí.
A v televizi sport, něco o fotbale,
A Fero to vidí,
a s výkřikem
„Železná Sparta!“
vztyčil pěst
s tetováním na předloktí
„Iron Man“.
Ten musí mít ocelové nervy!
Tady? A Sparta?
Jako magnet
místní přitahuje.
Mlčeti zlato,
a už zlato z huby letí,
až k pípě,
hospodský potěžkal
ten zlatý zub hlouposti:
To je akorát,
sbohem a nechoďte zas.
A on metal,
a štamgast po něm metal
metál, snad to byl železný kříž:
A ještě slovo
a bude olovo.
Už se neometal!
Jak ten metal!
A Hliník opět zůstal v Humpolci...