různými tempy...

hmota prý rozpíná čas
tak že plyne pomaleji
ve srovnání s prostorem
kde takový objekt není

ona postávala na hraně
s dětským úsměvem
u očí vějířky vrásek
až jsem na ně chtěl přiložit prsty
něžně polechtat
a slyšet ten smích
co rozjasňuje duši

lidé se k ní otáčeli
usmívali se
mluvili na ni
jako by ji znali odjakživa
a ona jim prstem ukazovala
na stromy či budovy
oblohu nebo květiny
prostě všechny ty detaily
kterých si už nikdo nevšímá
a oni se s úžasem dívali

když pak vykročila
s tváří vstříc čemusi skrytému
zaposlouchaná do písní
rozechvělé země
usmívali se ještě tak dlouho
že už si ani nemohli vzpomenout proč

když na to přijde
vlastně nemusíte znát zdroj světla
abyste si vychutnali jeho záři