Fregata Carrickfergus

Kéž nepoznal jsem nikdy Carrickfergus,
fregatu královskou, s tváří válečnou,
po odvrácené straně světa, se plaví kdes,
širými oceány, mé lásce tak vzdálenou.

Nejhlubší oceán čím je k mému zoufání,
proti vůli své, když byl jsem odveden,
volnost závidím rackům při plachet kasání,
a vím, že vrátit se k ní, svoboden, je jen sen.

Ostrovy koření – voní skořicí, svobodou,
já jen potu pach mužů z podpalubí znám.
Vítr vypráví nám o domově za vodou,
oceán k obzoru, až tam, utéct není kam.

V jižních mořích hlubokých větru píseň zní,
na mříži mnohokrát s kočkou se setkávám,
na dvě sta duší v hamakách u karonád sní,
přesto všem tak vzdálen, sám zůstávám.

Pro čest a slávu – slávu čí mám zahynout?
Pro válku zbytečnou už lásku svou nezřím,
s koulí u nohou zbývá jen nos propíchnout,
a v plátno zabalen v moře se ponořím.


Není mi známo, zda některá britská válečná loď nesla jméno podle severoirského přístavu Carrickfergus. Vypůjčil jsem si je ze stejnojmenné krásné balady, na jejíž melodii jsou slova psána.
V 18. a 19. století bylo běžné násilné a podvodné verbování (zvané šanghajování) námořníků z obchodních lodí i suchozemců pro službu na válečných lodích. Toto je připomínka těch dob i všech kdy zverbovaných.
Při čtení je lepší se zaposlouchat do vzoru, irské lidové balady Carrickfergus, je určitě lepší než můj text. Můžete si vybrat z mnoha nahrávek, píseň nahrál například Bob Dylan, Pete Seeger, Joan Baez, Celtic Woman nebo u nás Jan hrubý a Kantoři...

(https://www.youtube.com/watch?v=SIAowBz_jCY)