Déšť

„Kolik znáš druhů deště Poutníku?“



zeptala se mě kočka líně



..jen tak



mezi předením klubíček na mém klíně





„Jen jeden“



odvětil jsem v mžiku.





„Pchmňau!?“… pyšně mi odvětila,

s důrazem, jak jinak, než na otazníku.



Olízla tlapku



smaragdem v očích si na mě posvítila:



„Jen podle zvuku rozpoznám jich tolik



že kdyby kapka deště

udělala za každý jeden druh

svým tlakem dolík



na druhou stranu země by ses prokopal!“

/v tak dlouhou odpověď jsem ani nedoufal/





Lehce jsem se uklonil,



/to na znamení úcty k jejímu sluchu/



lehl si do trávy,

a do nebe hleděl



po chvíli jsem tiše,

skoro jen v duchu, odpověděl:



.. déšť

nám život nosí v koších z mraků



uspokojí všechny, co touží po zázraku.



Dává nám louže, studánky, studny…. řeky…



Vzpomínáš na moře?



Jak ses ho skoro bála?



Vím, strach ….ten bys nikdy nepřiznala….



Dává dar duhy..

/z té andělé si tkají křídla a svatí svatozáře/



rozvoní květiny



vmaluje ruměnec do dívčí tváře



do hladin jezer začaruje kruhy

to aby zrodila se se perla do lastury





Déšť, který znám já jen jeden jest



…. děkuji za něj



do nebes….